str. 204
Žalo dzievča, žalo trávu v osyčí,
prišli к němu dva hájnici, myslivci.
Kosák vzali, polámali: ,,Choj, domů,
verbujú si švarné chlapce na vojnu."
Keď verbujú, něch verbujú, já nedbám,
já za jedno pocešenie kolik mám.
|
V písni této slyšet e-moll — D-dur — vedle přechodního h-moll i G-dur. Ale jen na okamžik zableskne se D-dur a jsme ve chvilce opětně tam, odkud jsme vyšli: v původním e-moll. Namítne tu snad někdo transposici „aeolickou", na čemž tedy nezáleží. Je v písních kopaničárských a moravských vůbec veliké množství takových, zdánlivě sporných věcí, jimiž zbytečně bychom se obírali. Raději si proto ještě zazpívejme:
ěscem páleného,
ani borovičky,
radšej sa napijem
studzenéj vodzičky.
Něscem syra, miadu,
leš scem ženu mladú,
lepšja žena mladá,
než pól vinohxada.
Vinohrad sebere,
lebo něnarodzí,
mojéj mladéj ženě
nikdo něuškodzí.
|
*
Abych aspoň zmínku ještě učinil o závěrové formě písní kopaničárských. Vyplývá vlastně ze všeho předcházejícího a je mimo to až průzračná; proto ponechal jsem si ji schválně na konec. Celkem známa jest z moravských písní lidových i všeobecná, jako forma nápěvná. Píseň obyčejně má — jak známo ■— formu závěru pravidelnou čili — jak harmonicky se to říká: končí celým závěrem authentic-kým. Že však i modulace mají vliv na způsoby závěru, rozumí se samo sebou. Setkáváme se tudíž i se zvláštnostmi, což je přirozeno v písních kopaničárských. Cizí nikterak není kopaničárovi zejména závěrová forma poloauthentická. Vůbec — je vždy na svém místě kopanica r.
*
|
