Neplač po nebožtících.

Jako malé děti slýchaly jsme vypravovati naši chůvu o zemřelém dítěti a matičce, která o ně mnoho plakala. Často nám ji naše chůva vypravovati musela a proto zapamatovaly jsme si pohádku tuto velmi dobře.

Matičce umřelo děťátko. Matička o ně plakala a plakala, ve dne v noci, až z těch slz byla studánka tak plná, že juž přetékala. Ale ona nepřestala plakat. Jednou se jí zjevilo její děťátko v bílé košulence. Usmívalo se, zářilo, ale mělo na čele krvavou ránu. Z té rány pořád krev kapala. Matička se těšila, že vidí své dítě, ale ulekla se té rány na čele a ptala se, kdo mu ji udělal. „Ach, mamičko, neplačte o mne. Tu ránu mám od toho, že tak moc o mne pláčete. A čím více budete plakat, tím více bude z rány krev kapat." Potom dítě zmizelo a matička se zarazila. Juž tak moc neplakala a studánka nepřetékala. A zas se jí to dítě zjevilo. Ta rána na čelíčku byla juž menší, ale dítě ještě na ni ukázalo a zmizelo.

Matička tedy přestala plakat docela a studánka vyschla. Jenom se za své mrtvé dítě modlila. A po třetí se zjevilo dítě a řeklo: ,,Ted jsem šťastné u Pána Boha." Na čele juž nemělo rány a usmívalo se blaženě. Matka byla nad tím plna radosti.

Jiná variace této pohádky jest následující, kterou mně vypravovala jistá žena z okolí Brna.

Matičce umřelo robě. Moc a moc o ně plakala. A když nepřestávala, přišlo v noci к ní její dítě a smutným hláskem zpívalo:

Nemá prý matka tak tuze o své dítě plakat, protože tím zabraňuje~mu vstup do nebe. Když jí dítě zemře, má si pomyslit, že je andělíčkem a tady na zemi by mělo_třebas hůře. Když matka příliš o zemřelé dítě pláče, j e to hřích.

Od známé paní jsem slyšela jinou versi povídati, leč nevím již, zda-li ona paní znala tu pohádku z Čech nebo z Moravy.

Jedné matce zemřelo dítě a když o ně neustále plakala a naříkala, zjevilo se jí ve snu. Bylo celé mokré, košilka byla jako namočena a voda z ní kapala. Dítě se třáslo zimou. Matka se ulekla a tázala se, proč má na sobě tak mokrou košilku. „Tvé slzy smáčejí mou košilím a mne celé. Proč tak mnoho o mne pláčeš? Neplač, jest mně v té mokré košilce zima," řeklo dítě a zmizelo. Matka přestala plakati.

V rukopisné sbírce pohádek a pověstí Národopisného musea česko-slovanského zaznamenána jest následující pohádka z Nechanic v Čechách:

Matka plakala o dítě, až oslepla. Tu se jí ukázalo a mělo mokrou košilku od slzí, již unésti nemohlo; ona přestala a objevilo se již v suché košilce a děkovalo matce. Pravilo své matce, aby to všem matkám, příliš o zemřelé dítě plačícím, vyprávěla.

Pohádka tato není velmi rozšířena mezi lidem. Nalézáme ji pouze sporadicky a to v krajích daleko od sebe vzdálených na Moravě i v Čechách.

Také v Horní Lužici jsem tuto pohádku slyšela od srbské ženy.

Schulenburg1) zaznamenal tuto lužickou pohádku o zemřelém dítěti