pod názvem „Das Thränenkrüglein": Matka velice plakala o své zemřelé dítě. Tu se dítě vrátilo a přineslo sebou džbánek plný slzí. Ukázalo ho matce a pravilo: „Matko, budete-li ještě více. o mne plakati, budu z boží říše vyobcováno."

Tamtéž2) podobná pohádka jest uvedena pod názvem „Bílá holubice": Jednou zemřelo malé děvčátko a matka plakala o ně celý rok. Tu přiletěla jednoho dne před okno bílá holubice. „Taková krásná holubice," pravila žena, a holubice vletěla do světnice a promluvila: „Matko, neplačte již, míra jest právě dovršena.. A když jest míra plna a vy mne více milujete, než nebeského otce, budu z boží říše vystrčena."

Ve Štýrsku putuje v noci tříkrálové „Perchtl" (také Perchtlgoba). Když se odzvoní klekání vyjde a jde přes hory a doly. Za ní kráčejí v dlouhém průvodu malé děti; jsou to duše nekřtěných novorozeňátek. Jdou stejnými krokem se svou vůdkyní, jen poslední zůstává trochu pozadu. Některé z těchto dětí táhne s sebou džbán, do něhož zachycuje slzy, které za ně matky prolévají. Potká-li někdo takový průvod, musí poslední dítě oslo-viti a dáti mu rychle nějaké jméno. Tím se dítě vysvobodí a „Perchtl" za to děkuje.3)

V Německu, píše Żmigrodzki,4) když matka příliš o zemřelé dítě pláče, přijde к ní dítě za noci celé nahé a třesoucí se, s košilkou v ruce a prosí: „Ach, matičko! neplač! Hle! nemám pokoje v hrobě, nemohu obléci ko-šulky, jest celá mokrá od tvých slzí." Z téhož důvodu praví se v Krakově: „Bůh zachraň, aby padly slzy na mrtvolu dítěte." Bretoňka praví, že dítě nosí v malých soudkách vodu na kopec a slzy matčiny dodávají soudkům tíže. „Ach, mějte slitování, když za noci potkáte zástup malých modrých světélek. Rychle ubohá světélka pokřižujte, jsou to duše nepokřtěných dětí. Ony pak vystoupí do nebe a budou se za vás modlit."

К těmto pověstem sluší také přidati pověst z Haliče o hoře sv. Martina u Tarnova,5) v níž nejedná se o slzy matčiny, nýbrž naopak o slzy dceřiny. Na počátku každého čtvrtletí, tedy čtyřikráte do roka, navštěvují starobylý kostel na hoře sv. Martina duše zemřelých, pro něž čte kněz u oltáře mši svatou. Zvony na věži kostela zvoní, leč žijící lidé je nesmějí slyšeti.

Jednou zemřela jisté mladé dívce matka. Tu uslyšela za noci, že na kostele sv. Martina zvony zvučí a věděla, že hned započne mše. I pospíšila na horu ke kostelu. Byla tmavá noc a jen osvětlená okna chrámová byla jí vodítkem. Dívka vešla na hřbitov a postavila se u vchodu do kostela, aby uviděla svou matku, až půjde kolem.... Stojí a čeká. Po chvíli vidí přicházeti matku. Leč, jak byla změněna. Sotva ji mohla poznati. V ruce držela džbán. Jakmile matka uzřela svou dceru, zlobně na ni pohlédla a pravila: „Ty toužíš po mně a pláčeš — a já musím tvé slzy v tomto džbáně nositi." Dívka uslyševši tato slova velmi se ulekla a opustila ihned hřbitov i Martinskou horu. A od té doby neplakala více o matku. Není prý dobře, když děti o své rodiče příliš^pláčí, neboť jim jen přitěžují.