str. 209
Tato pověst jest u Poláků velmi rozšířena, i Sašové, Mazurové, Slezané, Kašubové, Litvané a Rumuni ji znají. I u Němců jest známa.
Jistá žena na Sloupsku v Moravském Krasu mně vypravovala, co prý sama zažila, když ovdověla. Vypravovala mně to, jako zažitý sen. Ovšem netýká se to v tomto pádu ani slzí matčiných ani dceřiných, nýbrž vdoviných. Celá tato věc má jakousi podobu s předešlými pověstmi.
Vypravovala: „Bela sem dust mladá dež mně můj humřel. Toze sem vo ně plakala; puřád sem plakala a modlila se, habe se mně zjevil. A že sem se pořád tak mudlila a tak plakala, najedno se mně ve sno zjevil. Bil takové pěkné, čisté a puvídá: „Pruč te mně puřád voláš? — Nevole mně." „A jak se máš?" — ptám se. „Hale dubře se mám. Toze dubře, jenom tví slze mně bolijó. Neplač jož." — Jak to řekl, tak se ztratil. Vod tého času j už neplačo vo něho." K. Bufková-Wanklová.
*
Legenda, jejíž některé české, verse uvedla pí. K. Bufková-Wanklová, odkazujíc na některé jiné německé, lužicko-srbské a polské, jest od ranního středověku již známá, a názor, který jest jejím podkladem, že nebožtíci jsou pláčem pozůstalých příbuzných vyrušováni ze svého hrobového klidu, sahá do nej dávnějších dob člověčenstva. Čteme tuto legendu ve sborníku Magnum speculum exemplorum, který se šířil od sklonku 16. stol. hlavně působením jezovitů, v 17. stol. byl přeložen do jazyka polského a polským prostřednictvím pronikl do Ruska.6) Čteme v něm: Matka stále oplakávající svého synka spatřila jednou v noci, jak těžce chodil, neboť mokrý oblek překážel mu v chůzi. Rekl pak matce své, že příčinou byl její neustálý pláč.7) Jmenovaný sborník družil se к řadě starších sbírek různých „příkladů", jichž užívali hlavně kazatelé, zpestřujíce jimi své výldady, illustrujíce povídkami z nich čerpanými svá moralistická naučení, a tak možno předpokládati, že kazatelé zvlášť touto povídkou nezřídka zmírňovali žal rodičů, zdrcených smrtí dítěte. Magnum Speculum jest z těchto sborníků z nej-mladších, bylo vydáno r. 1603 od jezovity Johannesa Majora jako rozmnožené Speculum exemplorum, které poprvé vyšlo r. 1481. Skládá se pak z povídek, čerpaných ze starších pramenů, a tak naše povídka byla převzata ze spisu Tomáše Cantipratana, dominikána XII.—XIII. stol, známého pod titulem „Bonům universale de apibus".8) Odtud čerpali ji asi kazatelé v starší již době, elsaský kazatel XV. století Geiler učinil ji ve svém „Trostspiegel", vydaném 1511, základem celého kázání.8) Než ještě do starší doby můžeme ji sledovati. Vypravuje ji ve své kronice Slovanů Helmold o smrti biskupa Vicelina, kterého hořce oplakával jeho přítel Eppo. Jedné noci zjevil se svatý muž cudné a pobožné panně a vzkázal po ní příteli, aby ustal ve svém pláči, neboť snáší bolesti od jeho slz, všecky je má ve svých šatech; bylť jeho běloskvoucí šat celý promočen slzami.10)
Uvedeme nyní řadu novějších versí této legendy doplňkem ke stati pí. Bufkové-Wanklové.
6) II. В. Владим1ровъ Великое Зерцало, str. II. 7) Рускский Филолор. Въстинкъ LXII., str. 112.
8) Владим1ровъ op. c, str. 17. Odtud ji přejal J. W. Wolff do své knihy „Deutsche Märchen und Sagen", str. 162, č. 42.
9) E. L. Rochholz, Deutscher Glaube und Brauch I., 207.
10) К. Müllenhoff převzal ji do své sbírky „Sagen, Märchen und Lieder der Herzogtum Schleswig-Holstein und Lauenburg, str. 144, č. 197."
|
|
