Částečně možno sem klásti též islandskou pohádku, ve které osiřelý princ nemůže se utěšiti nad smrtí matčinou, dnem a nocí ležel na jejím hrobě.24) Jednou tam usnul, a tu přišla к němu jeho matka s hněvivou tváří, plísnda ho, jak ji svým nářkem moří, a proto ho zaklela, že nenalezne dříve klidu, pokud nespasí princezku, začarovanou do podoby obryně. Motiv jest zpracován již v severské Eddě26): rek padlý v boji jest pro slzy „zmočen rosou utrpení", každá slza padá na jeho prsa krvavá. V švédském jednom variantu látky o Lenoře26) vyplakala dívka svého ženicha z hrobu, praví hoch nevěstě posílaje ji domů od hrobu podle pěkného německého překladu „So manchmal dir hier eine Thrän' entquillt, So wird mein Sarg mit Blut gefüllt" aneb dle jiného překladu „daß sich mein Herz mit Blut anfüllt"; a tato myšlenka rozpředena dále, že mrtvý ženich bude sdíleti též její radosti: „So manchmal auf Erden dein Herz sich,freut, So wird mein Grab - mit Rosen bestreut".

Ve Francii taktéž nalézáme legendu podobnou sdělené nahoře (str. 208) polské z Haliče, a sice v Bretónsku.27) Tu kněz poučil dívku neustále plačící a dychtící spatřiti svou zemřelou matku. Vyzpovídav ji a uděliv jí rozhřešení, přikázal jí, aby klečíc a modlíc se čekala ve zpovědnici až do půlnoci. O půlnoci viděla, jak po -kostele kráčela velká řada nebožtíků, poslední pak postava těžce schýlena kráčela nesouc vědro, plné černé přelévající se vody. Dívka poznala v ní svou matku a byla poražena výrazem hněvu na její tváři. Nyní dala se do"ještě prudšího pláče, přesvědčena, že její matka není šťastna na onom světě. Ráno poručil jí farář, aby na večer zase šla na totéž místo. Tu viděla matku ještě shrbenější, neboť nyní nesla dvě taková vědra. Oslovila ji, a matka křičela na ni zlostně, aby již přestala plakati, tato vědra jsou plna jejích slz, a jestli se hned neutiší, že bude je museti nositi až do posledního dne. Po nebožtících nemá se plakati! Jsou-li duše šťastné, ruší se jejich blaženost, čekají-li spasení, zdržuje se; jsou-li zatraceny, voda z očí plačících padá na ně jako ohnivý déšť, který zdvojnásobuje jich muka a obnovuje jich žal. Od té doby dívka více neplakala a, když třetí noc bděla v kostele, viděla matku, jak kráčela v čele nebožtíků, jasná, zářící nebeským štěstím. Tato nejkrásnější ze všech versí této legendy, které známe, jest velice rozšířena podle svědectví vydavatele této knihy, vypravována do podrobností všude stejně. V jiné legendě28) shledá neutěšná matka takto své dítě se dvěma ohromnými vědry plnými slz při mši nebožtíků. Anatole le Braz uvozuje ve své knize (II. 140 pozn.) jinou ještě legendu z téhož kraje, kde nebožka matka se zjevuje dceři své, celá zavěšena zvonečky, každá slza dceřina měnila se ve zvoneček těžký jako olovo; bez ní byla by již v ráji, praví matka své nešťastné dceři, ale jak může tam vy-stoupiti, když má nositi takovou tíhu.

Docela zvláštní jest jiná ještě bretónska legenda, kterou zařadil Anatole le Braz do své knihy (II., 144, č. 85): Tu kněz modlením vyvolal o půlnoci syna těžce oplakávaného z hrobu. Syn podával matce právě ulomenou větev kru činko vou a žádal na ní, aby ho bila vší svou silou až do krve, neboť jen tak může býti spasen. To se opakovalo po tři noci, až třetí noc upadla umo-