řena na znak. Tělo synovo, které mělo zcela barvu země, úplně zbělelo a zvedalo se jako holubice do nebes. Z výše pak zaslechla jeho hlas, že zdržovala jeho věčnou blaženost svým pláčem, že musila z něho vytlouci právě tolik krůpějí krve, kolik proň vylila slz.

Uvádí se ještě Boccacciova povídka 5. čtvrtého dne:29) dívka hořce naříkala nad dlouhou nepřítomností milence, kterého byli bratří její tajně zabili. Jednou v noci, když plačíc usnula, zjevil se jí milenec, bledý v šatech roztrhaných a zamazaných, ale neříkal jí, že jest tak zamazán jejími slzami, jejím nářkem přivolán, než řeld jí, že ho bratři zabili. Celá tato pohnutlivá historka dalším průběhem teprve nás se zde netýká.

Jinak znepokojen jest duch zemřelé paní, slavené dobroditelky v legendě irských Keltů:30) Tu zjevuje se duch panin služce a nařizuje jí vzkaz jejím přátelům: každý den a každou hodinu naříká některý z jejích_přátel po ní a mluví o její dobrotě; to pak ji právě na onom světě mučí. Ze prý všecko své dobrodiní prokazovala jen proto, aby b ní dobře mluvili, a ted oni tím pouze prodlužují její trest. Jediný dobrý skutek učinila, almužnou obdařila chudého studenta, který studoval na kněze, žádajíc ho, aby nic o tom neříkal. To byl jediný dobrý skutek, který ji doprovázel na onen svět. A tak nemají její muž a děti více dobře mluviti o jejím životě, jinak hrozila, že bude každou noc strašiti. Tři dni strašila služku, až to pánům vyjevila.

Poláci znají tuto tradici podle všeho malou měrou, znám mimo versi L. Mlýnkem sdělenou (viz nahoře str. 2c 8) pouze dvě stručné a kusé, z gub. Kielecké a ze záp. Haliče31): matka viděla dceru svou v den dušiček o půlnoci v kostele se džbánkem plným slz matčiných.

Hojněji ji vypravují Malorusové: v Haliči,32) že děcko se zjevilo matce ve snu celé mokré od slz. Bývají pak legendy tyto spojeny, jak nahoře uvedená od Tarnova, s jinými tradicemi o nebožtících a o upírech. Tak ukrajinská33): dcera neustále plakala na matčině hrobě, až usínala, a přála si jen ji viděti. Poradili jí, aby zůstala po večerní bohoslužbě ve čtvrtek prvního postního týdne. O půlnoci scházeli se nebožtíci na mši a mezi nimi byla její matka. Spatřila ji kmotra a radila jí, aby rychle z kostela utíkala, než ji matka spatří. Ale sotva vycházela, ;shlédla ji matka, a pohrozila jí, že nebude po ní více plakati, že jsou již rakev a hrob plny jejích slz, že jest jí hořce v nich se koupati. Pronásledovala ji a sotva se dcera zachránila před kuropěním v rodné chatě.

Jinde nalézáme motiv týž, jak v srbsko-lužické legendě a j., že nebožtík sbírá slzy do nádoby. Zcela prostá jest legenda z Charkovské gub.34) Syn zjevil se matce a vyčítal jí, jak dlouho ho bude mučiti, musí slzy sbírati a sebou nositi a nemá pro její slzy pokoje. Celé vědro slz nesl. V Haliči35) vypravuje se celkem stejně jako ukrajinská, jen mnohem stručněji, i tu matka nabrala celý džbánek plný slz osiřelé dcery.