Stejná jest celkem jiná ukrajinská verse,36) ve které syn nabral celé vědro matčiných slz.

Zcela odchylná jest povídka z Jekaterinoslav. gub. (Драгомановъ Малорус, предатя 391): v této ovdovělá žena tak dlouho plakala, až nebožtíka muže vyplakala na ten svět, „vytáhla z hrobu"; šel dvanácte dní zemí, dvanácte bílým světem, než došel ku své ženě; pomáhal při polní práci, doma pak vykládal, že jest to velký hřích, plakati po nebožtících, a v noci jako skutečný upír ženu zničil.

U Bělorusů nesmějí příbuzní umírajícího, plakati, když se nachází již v agonii, neboť mohl by zblouditi z cesty a ještě nějaký čas trpěti na tomto světě. A stejně neschvaluje se přílišný pláč a nářek po nebožtíkovi, co se pak doličuje stejnými povídkami. V jedné takové matka podobně vyhlížela nebožku dcerku v kostele na den Všech svatých o půlnoci, jak v uvedených maloruských a j. čekala osiřelá dcera na matku. Dcera vlekla za sebou rovněž velký džber plný slz matčiných. Ale matka s dcerou přímo se nesešla a odpadl rovněž motiv iipírový.37) Jiná pak ještě bližší,38) neboť tu opět dcera nosí matčiny slzy do džbánku sebrané. Více rozšířen jest pověrečný názor, že nebožtíci jsou pláčem svých příbuzných, zvláště manželé pláčem ovdovělých žen z hrobů vytahováni, přicházejí к vdovám v noci a mstí se za toto znepokojování, že je jak upíři ohrožují na životě.39) S tím souvisí pověra u Malorusů rozšířená, že muž neb žena pláčem svým zavolá hada, t. j. nebožtík se zjeví v podobě hada.40) Pověra tato ovšem vyplývá ze všeobecně rozšířeného názoru, že duše se zjevuje v podobě hadí. U Yelkorusů Samařské gub.41) není již tak silně vytknut účinek pláče za nebožtíkem, jako druhá část; nebožtík muž přilétne к hořekující vdově v podobě dračí a žil dále se ženou, jak se nezřídka vypravuje o zemřelých manželech. Zaznamenáváme ještě rnaloruské přísloví „заплачет ти си в пркий череп", které vysvětluje Ivan Franko dávným prý zvykem sbírati slzy, prolité na pohřbu, do lahviček aneb hliněných nádobek a pochovávati je spolu s nebožtíkem.42)

Rovněž u Jihoslovanů silně jest rozšířena tato pověra, znají ji Slovinci v Krajině,43) a vyskytuje se ještě sesilněna v Bosně: nad nebožtíkem nesmí se tolik plakati, aby ho slzy zalévaly, neboť by se jinak stal upírem.44) Čhrvatska legenda45) vypravuje podobně západoevropské s některými odchylkami, jak matka podle rady farářovy spatřila své zemřelé dítě, hořce oplakávané, celé bylo umazáno a polito od jejích slz a slyšela, jak ji dítě pro její stálý pláč zaklínalo. Rozšířen jest ještě jiný pověrečný názor, že nebožtík často přijde na návštěvu domů, když někdo z jeho příbuzenstva poslední v pohřebním průvodě mnoho pláče a stále se ohlíží, vůbec pak, že duše nebožtíka silně oplakávaného nemůže do ráje, než dlouhou dobu musí blouditi v mokrém rubáši.46)