Podle hercegovské verse47) přišlo děcko jedné noci к matce své, sotva že pláčem usnula, a ukazovalo tvář i ruce své plné černých skvrn, působených jejími slzami, pálícími je jako oheň. Také píseň48) ví o dlouhém matčinu žalu za synem: tři léta již trval, a rozhněvanému Bohu synek Jovan odpověděl, ze jeho svíčky zhasly od vzdechů matčiných, a košilka jeho mokrá je od slz matčiných. V jiné pak písni49) nemořil hocha v hrobě pláč matčin, netlačila ho země ani prkna javorová, než odpověděl matce své, která denně jeho hrob navštěvovala, ,,Već su teške kletve djevojačke: kad uzdišu, do Boga se čuje, kad zakunu, sva se zemlja třese, kad zapláču, je žao."

Od všech západoevropských odchyluje se verse v Sarajevě zapsaná.50) Bohatý Stojan ožení se pouze s dívkou, která slíbí nezaplakati, když jí nějaké dítě zemře. Našel chudé a krásné děvče „tvrdého srdce". Mladým manželům zemřeli tři synkové v útlém věku a byli pochováni, aniž by byli rodičové jediné slzičky vyronili. Stojanová žena zvěděla od nějaké baby, jak její muž každé jitro kamsi odchází a dá se od baby přemluviti, tak že tajně muže sledovala. Spatřila, jak Stojan šel na hřbitov, a jak její tři synáčkové vyšli z hrobu v zlatých šatech, první s křížem, druzí dva se svícny, a když byli čtyřicet kroků před otcem, poklonili se mu a vrátili se zpět, a otec vzal knihu a jda za dětmi četl z ní. Když to žena viděla, vyronila z těžkého žalu jednu slzu, a v tom děti zmizely, jak do země se propadly. Stojan chodil potom stále ještě na hřbitov, ale synkové se mu neukazovali, až čtyřicáté jitro, a tu již v černých šatech a řekli mu, aby více nechodil, že jich více neuvidí, neboť matka je svou slzou utopila. Jest to legenda asi orientálního původu, nenalezli jsme ji nikde až u kavkazských Arménů. U Bulharů51) jsou leda skrovné sledy této pověrečné představy, že nebožtík jest od slz celý mokrý, že se topí v slzách a p.

Kavkazští Arménové vypravují legendu málo odlišnou od bosenské:52) král oženu se pouze s takovou dívkou, která slíbila neoplakávati svých dětí. Zemřel jim patnáctiletý syn. Otec vystavěl zvláštní obydlí pro syna na hřbitově, denně ho tam navštěvoval a syn v tu dobu oživoval. Matce bylo hrozně líto, že ona nesmí tam choditi a jednou žalem vyronila tři slzičky. Po třech dnech zavedl ji král к synovi a tu slyšela, jak syn po tři' dni a noci tonul v krvavém moři.

Již staří Rekové a také Indové a Peršané sdíleli tento názor, že přes-přílišný smutek osiřelých zdržuje, znesnadňuje vstup zemřelých do nebeské blaženosti: Došel výrazu v Zendavestě a v indickém zákonníku, podle nichž zemřelý proti vůli své požívá slin a slz, prolévaných od příbuzných,53) aneb slzy pozůstalých pálí zemřelého.

Tato základní myšlenka vyskytuje se také jinde, zcela samostatně na dalekém východě a jest podkladem rozkošné povídky japonské.6"1) Jisté paní zemřel v daleké cizině manžel, a brzy po tom její synáček. Kněz vyvolává ducha synáčkova a matka zví od něho, že se nesluší oplakávali ne-