božtíky: přes řeku slz vede je bezezvuká cesta, á pláče-li matka, stoupá voda a duše nemůže přes, než musí bez pokoje bloudi ti.

Odjinud nemám dokladů. Částečně mohl by se srovnávati obdobný motiv jedné řecké pohádky:55) slzy pastorky hořce plačící, do pustiny vyhnané pronikly do země a zamočily člověka, který byl za živa pohřben. Probudily ho, tak že vstal z hrobu a ptal se mladé paní, proč pláče.

S tímto názorem, že pláčem a nářkem se nebožtíkům jen přitěžuje, souvisí další ovšem zřídka nalezený, aspoň dokumentovaný; srv. závěrečný motiv švédské písně na str. 211. V centrálním Rusku v Orlovské gub. slaví památku nebožtíků na hřbitově v určitý den, vzpomínajíce jich „dobrým slovem", nikoli slzami ani pláčem. Než opustí hřbitov, zanotují píseň a dají se do tance. Stařena dotazovaná na nepříslušnost takového jednání, odvětila prostě „Odsloužui jsme bohoslužbu, vzpomněli jsme nebožtíků, nyní třeba je obve-selovati, přece by byli jinak uraženi, kdybychom od nich odešli neveselí."56)

Dr. Jar. Vlach: Národopis všech světa dílů. S více než 200 obrazy a četnými skvostnými přílohami. Nakladatelství I. L. Kober v Praze. Vychází v sešitech.

Bylo to roku 1865, kdy nákladem firmy I. Ľ. Kober jako druhý díl „Názorného atlasu к slovníku naučnému", vypraveného redakcí Dr. F. L. .Riegra а V. Zeleného, vydán byl „Národopis" s výkladem Jakuba Malého; kniha pro svou dobu cenná a nákladnými tabulemi opatřená jest ovšem dávno zastaralá. Ale ku podivu nedošlo od oné doby к nějakému vydání nového národopisu a přec byl v českém národu zájem o národopis neustále udržován a pěstěn, jednak přednáškami, výstavkami a spisy domácích i cizích cestovatelů po krajinách exotických (Holuba, Kořenského, Vráze, Stanleye, Nansena, Sven Hedina atd.), jinak národopisnou činností vlastní, která se uplatnila na četných výstavkách venkovských a hlavně na velké národopisné výstavě v Praze r. 1895. Nebylo tu ani příruční knihy pro odborníky, ani poučné knihy pro širší vrstvy, poskytující nějaké informace oldedně nejjednodušších otázek, přijela-li do Prahy tlupa Ašantů, Habešanů neb jiného kmene cizího. Nešťastnou náhodou odešly záhy po sobě mladistvé síly odborné (Dr. Kovář a Dr. Pliška), od nichž jsme takové práce očekávali. Nepatrným a nedokončeným pokusem možno nazvati jednotlivé sešity Drem J. Vlachem v Matici Lidu r. 1881 až 1901 vydávané. Jedině z oboru všeobecného národopisu podány českému čtenářstvu náhradou překlady z jinak cenných spisů Tylora (Úvod do studia člověka; přeložil F. Rajchl 1897) a Herbertsona (Člověk a jeho dílo; přel. Dr. St. Nikolau 1906). Konečně rozhodla se firma I. L. Kober, táž, která před půlstoletím dala českému lidu první český „národopis", vy da ti bohatě vypravenou a pro nej širší kruhy srozumitelně psanou a při tom obsažnou knihu, Drem J. Vlachem sepsanou. Nadmíru četné illustrace a hojné dokonalé tabulky usnadní porozumění čteného a doplňují pestré obrazy ze „všech světa dílů",