prací. Ale jakou další práci má připravovati, vtom se ovšem valná většina folkloristu rozchází se spisovatelem a jeho stoupenci. Ironicky poznamenává, že tentokráte vynechal všeliký svit měsíčný a též slunečný, ale vyhrazuje si předem, že nemůže odsuzovanou „bájeslovnou teorii vykládací" jako popelku zaklínati do nějaké poznámky aneb závěrečné úvahy, pro tyto výklady vyhradil si zvláštní druhou část svých studií.

Spisovateli jako členu duchovenského stavu bylo zajisté bližší zkoumání bájí starozákonních, tím více třeba uznati, že sebral, ač se speciálně nezabýval pohádkoslovnými studiemi, velmi značný počet variantů pohádkové látky o Sněhurce. Spis. míní, že na žádném poli mytologického badání nelze postrádati pohádek, máme-li získati správného porozumění mytu, „jelikož namnoze v pohádce se jasněji a nepadělaně jeví zlato mytu (das Mythengold), a protože, ležíc téměř zcela na povrchu, snáze lze ho dobývati, než v textech často tak rozmanitě přepracovaných". Chtělť zkusiti, čím může poznání, třebas jediné důležitější pohádky ve všech jejích versích, prospěti badání bájeslovnému. To ovšem spis. slibuje až v drahé části svého díla, prozatím podává snůšku všech versí pohádky o Sněhurce, pokud je uměl sehnati, a kritický? soubor a rozbor jejích motivů, za kterou můžeme mu býti jen vděčni. Jeho sbírka versí jest velice bohatá, ale nikterak látku nevyčerpal, a zvláště slovanské verse její zůstaly mu nezvěstný. Zná pouze versi Gliň-ského, zpracování Puškinovo a lužickosrbskou vytištěnou v knize Engel-harda Kühna „Der Spreewald und seine Bewohner". Snad by mu nebylo bývalo nesnadno sehnati několik aspoň slovanských versí. Opíral se při sbírání svých versí hlavně o německé komentáře к pohádkám, zvláště R. Köhle-rovy a'-ty mu ovšem nemohly ukázati cestu к Slovanům. V jiných komentářích a kriticko-bibliograíických poznámkách к různým pohádkovým sbírkám nehledal, a přece v nich mohl nalézti poukazy další. Sám ostatně cituje Weiganda, že odkazoval na srbskou a bulharskou versi (str. 47). Verse své nesestavil podle národů, než podle s tátů (!), a tak rumunské verse na př. rozbil, v Uhrách sebrané zařadil pod Uhry, oddělil takto úplně od versí sebraných v Rumunsku, ačkoliv o etnické souvislosti Rumunů uhersko-sedmihradských od rumunských zajisté ani sám nepochyboval. Ostatně zdá se, že jeho zeměpisné vědomosti o evropském jihovýchodě jsou dosti povrchní, jinak by nemohl nazvati „uhersko-osmanskou" versi, kterou vytiskl Ign. Kunos v „Ungarische Revue" a napsati, že ji v Uhrách sebral (srv. str. 156, 169). Nelze ostatně Rumunsko a naprosto ne Multánsko klásti na balkánský poloostrov. Častěji jsem opakoval, že verse pohádkové nelze seřazovati dle jazykové příbuznosti národů je vypravujících, než zeměpisně, ale v tem musí býti přece jisté pravidlo. E. Böklen to vlastně také chtěl, ale provedl to zajisté nešťastně: Německo s německými zeměmi rakouskými a Švýcarskem, 2. Skandinávsko a Island, 3. Anglie, 4. Francie, 5. poloostrov Pyrenejský, 6. Italie, 7. poloostrov Balkánský, 8. Malá Asie, 9. Uhersko, 10. Rusko, li. Afrika, 12. Amerika.

Sebralť celkem 75 versí, z nichž 5 až v dodatku ke své knize. Ačkoliv praví, že sebral jen varianty „v užším smysle", mohl a mělť některé vynechá ti, které nemají podstatných motivů charakteristických pro pohádku o Sněhurce, jako švýcarskou (str. 14) a makedorumunskou (str. 47). E. Böklen podává dosti oošírné výtahy z jednotlivých versí a provází je různými kritickými poznámkami. Mezi německými uvádí také zpracování Musaeusovo, neboť lze prý v něm „poznati jádro pravého podání lidového". Při tom učinil poznámku velmi charakteristickou, že pro zkoumatele pohádek jest