ízgovara u Pragu, druga po náčinu Plzenskom íli Kraljevogradačkom, a tretja i četvrta i peta — kao što se u knjigah piše. Istina, da je razlika u izgovoru národnom u českoj zemlji vrlo mala, nu sakupitelj narodnih pěsamah mora da saobéi sve kako je, i da neodbacuje ni najmanje črte." S. doufá, že v ostatních svazcích to bude napraveno a ostatně i kdyby ne — i pak je zásluha Erbenova veliká.

Mnohem vážnější byla výtka známého prof. A, Mullera, jež se týkala epických textů sbírky Erbenovy. Viděli jsme, s jakým obdivem přijali kritikové ballady prvního svazečku. Bylo to skutečně překvapení — tím příjemnější, čím hubenější byla dosavadní žeň. Sbírka Ríttersbergova obsahuje jen jeden fragment epického textu (č, 298) a Čelakovský přes všechno úsilí sehnal toliko 16 písní epických z nichž 3 jsou zřejmě umělého původu B). To bylo ovšem málo pro generaci, jež vedle velikoruských bylin a jihoslovanské epiky poznala mohutnou poesii maloruských dum, I Sušilova sbírka z r. 1835 byla po této stránce bohatší, neboť obsahovala 14 epických písní ryze lidových, z nichž některé jako na př. č, 2, (Nešťastná Ranoša), č. 4, (Ukrutná matka), nebo č. 7, (Mstivý milovník), patří к dokonalým výtvorům lidového umění. Soudilo se, že živel epický jest naší poesii cizí a Langer vysvětloval to ve své stati o svatebních obyčejích e) mocným vlivem melodie,

A najednou se objevily epické písně dosud neznámé, mezi nimi i ballady tak suggestivního kouzla, jako na př. Osiřelo dítě. Jest při-rozeno, že upoutaly pozornost kritiků a prof, Muller, jenž v Bohemii (1842 č, 68) o sbírce stručně pojednal7), napsal dokonce: „Titel und Vorrede versichern uns, daß die gesammelten Lieder noch immer in unserem Vaterlande gesungen werden und wäre es auch nicht leicht, diese Angabe zur Gewißheit einer historischen Thatsache zu erheben, so müßten wir dem Sammler selbst als Nachbarn und Stammverwandte zu hohem Danke verpflichtet seyn."

Toto vážné obvinění odmítl Erben velmi rozhodně hned na obálce 2. svazečku 8) — vyšel r. 1843 9) — a při tom dotkl se i výtek Srezněvského. Všechny pochybnosti byly ostatně vyvráceny ve třetím svazku (r, 1845), jímž první vydání bylo ukončeno. Tam totiž Erben prokázal věrohodnost svého materiálu, neboť uveřejnil jména všech, kteří mu písně poskytli a uvedl zároveň texty, jež od nich do své sbírky pojal, —

Poznali jsme z hlasů souvěké kritiky, jak první vydání působilo na vrstevníky Erbenovy; připojuji nyní stručný rozbor prvního vydání, jež rozsahem, uspořádáním a zejména poznámkami připojenými k jednotlivým písním liší se značně od konečného vydání z r. 1864. Předmluva к 1, svazečku — vynechávaná v pozdějších vydáních — vykládá pohnutky, jež Erbena přiměly ku vydání sbírky10).

Poznavše cenu básnictví národního a zvláště písní, počali prý národové slovanští „od časů nedávných" horlivě sbírati, aby zachrá-

.'■ - ■'' , "■:' -' .;. 1 ľ- .' .ŕ: