nili, „čeho ještě v ohledu tom dostihnouti a zachovati lze". A tak prý Rusové, Poláci, Srbové a j. mohou se honositi vzácnými sbírkami, U nás byl počátek učiněn Čelakovským, avšak samostatné sbírky prý dosud není, „neboť písně roku 1825 v Praze u Bartha vydané, jakož jen v ohledu hudebním pozoruhodné sem počítati nemohu"

Z toho prý se vyvinul názor, že Cechové jsou tak odnárodnělí, že vlastně svérázných písní již nemají. Erben dokazuje mylnost tohoto běžného názoru: v lidu žije ještě mnoho písní, ale jest třeba opatrných a zkušených sběratelů. Ovšem nejsou to „ani zádumčivé zpěvy Slovanů ruských, ani písně dívek srbských, podobné šveholu skřivana v povětří se třepetajícího" — mají své zvláštní půvaby, „chceš-li jich ale seznati a právě posouditi, tedy píseň českou nečti, ale zpívej." (To je v podstatě totéž, co v ČČM. 1834 str. 271 pověděl v uvedené stati Langer, jenž upozorňoval na lyrický ráz většiny našich písní, dokládaje, že pojmu „píseň" vlastně odpovídají lépe, nez srbské zpěvy junácke nebo ruské byliny.)

Ohlásiv ještě, že v druhém svazku budou umístěny zejména písně svatební, odůvodňuje Erben uspořádání sbírky a v závěru děkuje přátelům, kteří mu svými sbírkami přispěli,

Počítáme-li jen nejdůležitější varianty, obsahuje sbírka Erbenova přes 550 písní; ve skutečnosti však mnohem více, neboť z četných variantů, jež vydavatel měl po ruce, otiskl namnoze jen jednotlivé verše nebo strofy. Z přátel Erbenových přispěli největším počtem písní Fr. Doucha a J. Roštlapil, tento z Bydžovska a Hradecka, onen hlavně z Berounska 12). Z těchto tří krajů pochází vlastně většina ťextů prvního vydání13). Rozsáhlé oblasti středních Čech zejména však Budějovicko, Bechyňsko, Třeboňsko, Jindřichohradecko, Blat-sko, Domažlicko a ostatní Pošumaví (mimo Klatovsko, odkudž jsou některé texty) nebyly téměř ve sbírce zastoupeny. Z toho jest patrno, jaké množství písní bylo možno v třicátých letech XIX. stol. sebrati na malém poměrně území.

Co se obsahu týče, liší se první vydání od sbírky z r, 1864 zejména tím, že neobsahuje koled, písní obřadních, pořekadel výročních atd.; vydavatel omezil se na lyriku a písně epické, jichž jeho sbírka přinášela (bez variantů) 39. Mezi epické řadím písně, jež Erben později ve vydání z r. 1864 pojal do skupiny „písní roz-pravných". Erben ovšem v seznamu mezi „zpěvy dějepravnými" podává jich 51; v tom jsou zahrnuty všechny varianty ä některé písně, jež později ve třetím vydání z r, 1864 zařadil do jiných skupin. Ovšem posuzování povahy textů jest subjektivní; tak na př, Erben v prvním vydání pojal píseň Rozbitý džbán (č. 174) do „dějepravných", ve vydání třetím zařadil ji do lyriky (E3 113 č. 74); text svým humoristickým rázem blíží se skupině veselých romancí oblíbených v.literaturách západoevropských. Sušil ji zařadil mezi epické. Naopak zase