Srovnal jsem podrobně písně tohoto vydání s oběma předešlými, ale zde zmiňuji se jen o epice. Do skupiny písní rozpravných (světských a duchovních), jichž obsahuje nová sbírka 61, pojal Erben — až na několik textů — všecky „dějepravné" písně prvního vydání a připojil nové. Tyto nové písně patří jednak do kategorie drobné — často silně lyricky zabarvené — epiky lokální (č, 11, 34, 37, 38, 41, 44), dílem však obsahují staré látky mezinárodní (č. 7, 10, 15, 21, 25, 28, 46), Z ballady „Zakletá dcera" znal Erben v 1, vydání jen fragment (sv. III. str. 220), nyní podal celý starobylý text; také fragment o dívce provdané za Turka (Ej sv. III. str. 225) doplnil v tomto novém vydání. Ještě více rozšířil skupinu epiky duchovní. V prvním vydání mohl uvésti jen dvě legendární ballady, totiž „První hřích a pokuta" (č. 151) a „Nocleh Panny Marie" (č. 152); třetí vydání jich obsahuje 14, mimo jiné na př. starobylé texty „Hříšná duše" (č. 58), „Duše hříšná a Panna Maria" (č. 59) a „Duše a tělo" (č. 61)^ Ovšem některé z těchto duchovních písní nepatří vlastně do epiky, jsou to spíše jen modlitby, na př. č. 54, 55, 56, 57.

Jíž z těchto kusých dat jest patrno, jaký význam má třetí vydání sbírky Erbenovy: jeho sběratelské úsilí zachránilo nám z lidové epiky snad všechno, co dosud v lidu žílo a pozdější sbírky podávají vlastně jen varianty textů Erbenových —- tvůrce Kytice dal nám zároveň nejdokonalejší ukázky české ballady lidové.

V jedné věci nesplnila sbírka Erbenova nadějí četných vrstevníků. J. J. Hanuš v „Bájeslovném kalendáři slovanském" (r. 1860) poznamenal (str. 242): „Prvního svazku druhé vydání vyšlo r. 1852, žel bez výkladů prvního vydání; bohaté vědomosti Erbenovy byly by výklady svými spis prostonárodný povýšily na stupeň vědeckosti. Očekáváme nového rozmnoženého vydání dychtivě." Avšak Erben právě proto, že prohloubil tehdy všestranně své vědomosti mythologické, poznal rozsáhlost materiálu nahromaděného v letech 1840—60 a přesvědčil se patrně, že zpracování opravdu vědeckého kommentáře by bylo zdrželo vydání sbírky snad o několik let. Připojil tedy jen hojně doplněné parallely ze sbírek slovanských a cizích (uvádí přes dvacet sbírek), avšak poznámky mythologické vynechal.

Dnes musíme býti Erbenovi vděčni, neboť věře v pravost Vace-radova slovanského Olympu a ostatních padělků novočeských, byl by zbytečně zatížil svou sbírku nesprávnými výklady.

V kritické příloze Národních Listů r. 1864 pojednal o sbírce Erbenově V. B. Nebeský. Životopisec jeho — dr. J. Hanuš — právem nazývá tuto prácí vyvrcholením lidovědných studií Nebeského29), neboť hluboké vědomosti literárně historické a pronikavá znalost lidové poesie, sloučená s vytříbeným aesthetickým úsudkem pravého básníka, podaly tu dílo dokonalé. Jest to nejlepší úvaha, jež o sbírce Erbenově vůbec byla napsána a ze slovanských kritických prací téhož oboru jen málokterá dosahuje její vědecké úrovně. Duch moderní vědy vane z této studie, jež vznikla téměř před půl stoletím a podnes nezastarala; mnohá místa působí, jakoby byla napsána za našich dnů.