Předchozí pohled na ORIGINAL | OCR Následující
str. 23



také o českém vlivu. Shledává jej v epické písni o Solovju Budímirovíči, jejíž látka byla prý vzata ze staré české pověsti „O kralevici Vasilijovi Zlatovlasém". Bohužel nemáme žádných sledů této pověsti v české literatuře. Jediné jest, že tento rek jmenuje se kralévicem „České země", což jest pro český její původ málo průkazné. V „bylinách", zapsaných v archangelské gubernii, kolonisované od Novgorodců, připomíná se „Čachovo" a „čachovinský" král. Á Markov připomíná také, že se v téže gubernii zachovalo přísloví „между чахи и ляхи" znamenající „kdesi daleko". O tomto přísloví dokonaleji jsme poučeni Daljovým „Slovníkem živého rus. jazyka". Podle toho má přísloví jiný ještě význam, na př. Хорошо ли ткетъ сестра твоя? — Такъ между чахи и ляхи, t. j. ani zle ani dobře. — Много лп накосилъ сегодня ты? — Ничего не дЪлалъ, почитай, весь день прошелъ между чахи и ляхи t. j. celý den minul bez práce. Jest to skutečně sled zprávy staroruského letopisce, že staroruský kníže Svatopolk odešel • ежду чехи и ляхи?

@--------------------

.K a arie Krohn, ř. profesor finské a srovnávací lidovědy v Helsingforsu, vydal svou nástupní přednášku „O finské metodě folkloristick é", čtenou 31. ledna 1909, ve Finnisch-ugrische Forschungen (zvi. otisk str. 33—43). Vyličuje, jak jeho otec Julius Krohn při svých studiích Kalevaly vytvořil svou zeměpisnou metodu; poznali, jak písně stěhujíce se ze západu na východ a z jihu na sever tou měrou se měnily, že se jedna verse z druhé vyvíjela v pořadu zeměpisném. Kaarle Krohn již za života svého otce užil této metody zeměpisné při svých pracích pohádkoslovných, a vyslovil se, že se tato metoda neobmezuje jen na písně a finský materiál, než zasahuje všecky prostonárodní tradice, šířící se cestou ústní. Hlavní váha klade se na koncentraci sbírání na určité zeměpisné území, ve kterém lze získati jak nejúplnějšího, taktéž nejspolehlivějšího materiálu. Badateli jest většinou materiál vlastní země nejbližším a nejpřirozenějším východiskem. Mezery případné může snadněji vyplňovati »a tak nejbezpečněji může zkoumati jeho průkaznost. „První podmínkou zdárného badání folkloristického jest kritika stále bdělá, pochybující o jakosti pramenů. V tom ohledu musí začínající věda postupováti pokud možno skepticky". „Finská," metoda poznala, že každý kraj má svůj zvláštní ráz písňový a vypravovací a že místní výtvory jsou sobě celkem bližší neb vzdálenější v temže poměru jak krajiny samy. Vedle variace místní třeba ovšem míti na zření také časovou, takže jest to vlastně historicko-zeměpisná metoda. Ovšem při tom bude třeba zvláště prozkoumati starší záznamy a zpracování literární a prostonárodní zvlášť, a třeba míti na paměti, že někdy nějaký rys zachoval se původněji v tradici lidové, než se vyskytuje v starší literatuře. Prof. К. Krohn připomíná, že vedle teorie migrační jest ovšem také „jiná", která odvozuje souhlasné výtvory z analogické činnosti lidské duše, vyvolané souhlasnými potřebami. To připouští přirozeně pouze u jednotlivého prostého rysu. „Finská folkloristika postavila požadavek, že musí býti při nejmenším dva kombinované rysy ..." V tradicionální literatuře zamítá tedy K. Krohn t. ř. antropologickou teorii, aspoň silně obmezuje její platnost. Praví, že se s ní daleko nedojde, ani v oblasti materiálních děl lidských, také kamenné nástroje byly často obchodním zbožím. Mnohem méně platí to u děl obrazotvornosti, která se z pravidla skládají z několika rysů. Hranice jazyková není nepřekročitelnou hranicí pro stěhování tradic lidových, a to, praví K. Krohn, dokazuje finský poklad pohádkový, který na západě se srovnává se švédským, na východě s ruským. „Rozhodovala tu ne společnost jazyková, než společná kultura a zeměpisná poloha". K. Krohn žádá nejdříve zeměpisné spořádání variantů, potom teprve počíná analyse. Při posuzování jednotlivých variantů, jednotlivých rysů ovšem nestačí mechanické jich sčítání. Vytýká nesprávnost názoru, že byly původně jen jednotlivé rysy pohádkové, které se v různých krajích rozmanitě skládaly a mísily. Jest ovšem dost míšení v pohádkách, ale mísily se povídky jako celkovité aneb ve svých částech. On se také opírá mínění, hájenému zvláště od anglických učenců, že všecko v tradicích a názorech zachované jest primitivní. Finská metoda folkloristická pokládá látky za historické kulturní produkty, jichž místní a časový vznik může býti stanoven. Vyslovuje pochybnost, že by se pohádky všeobecně běžné byly vytvořily v poměrech nej-primitivnějších. Finští folkloristé mají na paměti, že „mezi dobou pohanskou a osvíceností protestantskou leží katolický středověk", z té pak doby pochází větší' část zachované národní poesie finské. Kritický výzkum umí odstraňovati křesťanskou vrstvu nad dávnými pohanskými podáními, a tak možno nyní v národní


Předchozí   Následující