nic, výrobků to, které se tu ještě do nedávna hotovily za pomocí trnů, jimiž na místě špendlíků připichovaly se okraje tkanie, čipek i mrežek.

Poučný příklad, svědčící o dovednosti a samostatnosti našich pletařek, jímž nebylo třeba cizí pomoci, je vidětí z případu strážovského, kde krajkářka upravila si zcela samostatně vzor na základě neznámého jí, ale jednou spatřeného krajkového výrobku, pak z případu nitranského, kde opět česká krajkářka své krajky druhu bruselského (flan-derského) přizpůsobila tak dovedně, aniž porušila slovenský ráz, k čipkám domácím, že se staly oblíbenou ozdobou kroje krakovanského a okolí.

I táži se, proč se pletařky slovenské nenaučily českým krajkám flanderským, když měly takovou pěknou příležitost a proč naopak, česká pletařka musila přizpůsobili svoje výrobky k čipkám slovenským? Vždyť mezi oběma krajkovými výrobky slovenskými i českými (západoevropskými) jest veliký rozdíl v zpracování? Odpověd snadná. Předně lidové tradice byly na Slovensku ještě mocné, které nerady ustupovaly cizím vlivům a za druhé české krajkářce nebylo za těžko upraviti zvláštní druh čipek a mrežek, které souhlasily s provedením s. charakterem, slovenských starodávných výrobků, ielíkož moc tradice lidové i na naše české pletařky účinkovala neochabujícím vlivem, jenž ani přílivem cizích způsobů a druhů, ani vlivem modv nebvl umrtven.

Neboť české pletařky, kde to bylo technicky možné, ihned se vracely к starodávnému způsobu slovanskému, pracovati své výrobkv bez kresby a z paměti. U krajek vláčkových čili proutkových (flanderských) to bylo velice proveditelné, proto ve všech městech a vesnicích, kde se pracovalo oro lidový kroi a kde pracovaly lidové pletařky, hotovily se tyto výrobky bez kresby a z paměti, což usnadňovalo oné české pletařce, přistěhovavší se na Slovensko, přizpůsobiti svoje vláčkové výrobky k čipkám slovenským. Plésti krajky z paměti a bez kresby není žádnou maličkostí, natož pak nový druh vymyslíti. К tomu je třeba dokonalé znalosti technické a zvláštní odborné průpravy, která záleží v tom, aby se člověk v charakter pletení úplně vžil a ovládal různé způsobv práce. A to dokázala prostá naše česká oletarka!

Pozorujeme-li slovanské pletarstvo v jeho celistvosti od tkanie, pletenic až do krajek valencienneských a bruselských mnohopá-rových i páskových, poznáme, že jeden a týž duch spočíval na oráči krajkové: v provedení i v ornamentu, jehož rázovitost vyplývala jednak ze svérázného provedení techniky, jednak že souvisela s tradi-cíonalním životem, jehož kořeny tkvěly v onom způsobu života, jenž soustředěn byl v zádruhách. Tkanice, čípky, mrežky, krajky, kruževa, koronky byly nezbytnou součástkou kroje lidového a předmětem nepostradatelným; jím lemovaly výšivky, zdobily úvodnice a jako nezbytnou mréžku do koutnic nebo boudníc vkládalv-

Proto není, jak si p. Blau myslí, vybájena příbuznost ornamentu krajkového, když vyplývá z podmínek všem Slovanům společných a když vývoj pletarství slovanského na tak zvláštních základech spočíval, jako jsou: tradice a požadavek národní. Proto slovanské pletařky svoje krajky nerozšiřovaly kresbou a podvinky, ale na základě rodových tradic učily své děti na poduškách plésti, jak to vyžadoval národní požadavek. Nebylo tudíž nic divného, že každá dívka vyznala se v pletení na podušce, když — jak i v díle podotknuto —