slovanské nevěsty musily si všecko, со к výbavě potřebovaly, vlastnoručně zhotovovati. Když tedy krajka byla součástkou kroje lidového, potřebná jako ozdoba к úvodnicí, nepostradatelná u koutnice, pak samo sebou se rozumí, že musily dívky umět plésti krajky. Když ruská nevěsta byla povinna pro ženicha a jeho příbuzné vlastnoručně hotovítí vyšívané šátečky krajkou lemované, pak není pochyby, že dříve musila nabyti znalosti v pletení. Jestli p. Blau nemůže pochopiti, jak jest to možné, aby všechny dívky a ženy slovanské za starodávna uměly plésti krajky, a láme-li si nad tím hlavu, kam následkem toho všeobecného pletení krajky přišly, když se jimi nelemovaly střechy ani ploty, může z těchto věrohodných, národopisných i z následujících zpráv vyčisti, pokud naše pletařky se pletením zaměstnávaly a kam krajkové výrobky přišly. Ačkoliv v díle jest dostatečně vše vysvětleno, přece к vůli všeobecnému objasnění, že jsme se neuchýlili ze stezky opravdových a skutečných důkazů na pole báje a výmyslu, podávám tady věrohodné údaje.

V díle „Národopisná výst. českoslovanská" píše D. S. Jurkovič. „V gazdovství číčmanském děvče, mající ve výbavě dvacatero oblečení, nemá toho nejvíc. Na Zvoleni chudá selka spokojí se s 10 čepci po 1 K, kdežto zámožná selka musí jich míti 50 až po 4 К. V Nitře i 24 po 20 K, v Prešporku zlatem a stříbrem vyšívané po 20—40 K, rukávce po 40 až 120 K." A praví к tomu, co k žití a bytí potřebuje, hotoví si do nejmen-ších podrobností sama. Motivy jsou vzácným dědictvím po předcích, kdy žili v zádruze.

O Chodkách se v témž díle píše, že za starých časů, když chodily do kostela, nosily přes šátky pleny, bíle vyšívané, s vytahovanými nitmi. К plenám přidávaly krajky, které měly býti neprané; proto jich nevěsta mívala velikou zásobu. Když praly pleny, krajku odpáraly. Kromě zmíněných krajek u plen měly Chodky také krajky i na rukávcích, na čepcích „koláč" zvaných, při boudnících neb kouter. Při blat-ských výšivkách byly vždycky „dobré krajky ruční" a vůbec kdekoliv se krajky potřebovaly, vždycky se kladl důraz na to, že kupovaly, neb mají na kroji neb u jiných předmětů prádelných „dobré ruční krajky". Zajisté že z toho vysvítá tradicíonalní rys povahy Slovanek, které dávaly přednost krajkám ručním před krajkami strojovými, které počaly se v minulém století na úkor ruční práce objevovati. Z těchto několika ukázek lze seznati, že veliká byla spotřeba „dobrých krajek ručních" a jak vliv tradice i zde mnoho působil, že naše ženy, když si samy krajkové výrobky nehotovily, raději si kupovaly dražší ruční, nežli levnější strojové. V přítomné době jest to, bohužel, jiné, ale charakteristické к vůli posouzení, jak tradice byly mocnou vzpruhou v ohledu svéráznosti a umění.

Pan Blau ve své kritice pomíjí tyto tradice, patrně je považuje za „mýdlové bublinky" anebo za „nesmysl"; leč kdyby strannické ohledy jej nezaslepily a kdyby upřímněji porovnával poměry slovanského národního a zádružného života.a pak poměry lidového pletarství těsně souvisící s národním životem, lépe by porozuměl slovanskému svéráznému pletení a nepřenáhlil by se příkrým a neodborným odsouzením našeho díla, v němž jsme poznamenaly, odkryly a objasnily jenom to, co isme viděly, co jsme z národopisných, historických, kulturních a tradicionalních zpráv, údajů, posudků, kreseb i maleb seznaly. Pak by