nost. Ačkoliv p. Blau příkře odsuzuje a popírá naše důvody o původu a vzniku pletení, a všecko vůbec co připomíná a zdůrazňuje znalost techniky u Slovanů, neuznávaje ani tradic, aniž pochopuje dědičný rozvoj práce, která přechází z matek na dcery, a z těchto opět na dětí atd., nezazlívám s osobního stanoviska p. Blauovi tuto příkrost, neboť vím, že každý píše tak, jak se naučil, ale s odborného stanoviska překvapuje mě jeho nápadná strannickost a neznalost techniky. On vidí ve výrobcích slovanských toliko krajku — techniku, ornament a provedení pomíjí; on samostatně nemyslí, ale soud svůj podřizuje příštím badatelům, o nichž neví, zdali naleznou jisté stopy к dokonalejšímu objasnění záhadných otázek; on technicky a odborně nezkoumá, ale co se příčí všeobecným, třeba bezdůvodným náhledům rozšířeným dřívějšími badateli — to příkře odsuzuje a zamítá a pohoršuje se, když někdo jest jiného mínění a jiných názorů, třeba tyto byly hodnověrně odůvodněny.

P. Blaua pohoršuje také to, že jsme do díla našeho nepojaly krajkářství německé a domnívá se, že jsme tak učinily z ohledů stranní -ckých. Mohu p, kritika ujistití, že jsme byly daleky každého strannictví. My jsme dobře věděly, že o cizích krajkách jest tolik psáno, ale o naších, o slovanských (kromě ruských a u M. Dregera nepatrně a strannicky také i o slovenských), tak málo, ačkoliv v krajkách našich jest obsažen kromě začátku i celý vývoj technický a ornamentální, proto položily jsme si za svatou povinnost; toto samorostlé a svérázné umění ze zapomenutí vytrhnouti, je technicky a vědecky osvětliti, aby, jako ruské S, Davidovou, zachycené, do historie krajky samostatně pojato bylo.

Že dílo naše bude předmětem úvah i studií, doufám pevně, neboť neobsahuje nic nepravdivého, ani vymyšleného. Co jsme pozorovaly, co jsme slyšely a yiděly, a na základě národopisném, tradicionalním i kulturním zjistily, to jsme sem uložily. Že výsledky našeho bádání jsou cenné a důležité pro historii krajky, jest nepochybné, a za to děkujeme našim pramatkám, jejich úctě к tradicím a jejich veliké inteligenci.

Smolařství provozovaly lesní správy buď ve vlastní režii nebo pronajímaly výtěž smoly smolařům. Smolař kupoval pryskyřičnaté pařezy na pasekách a těžil smolu tím způsobem, že na jaře natrhoval kůru stromů trhačkou, aby způsobil smolotok- V létě až do podzimu pryskyřici seškraboval škrabačkou do džberů. Vytěženou smolu platil na bečky nebo na věrtele.

Pálení dělo se v peci kolomazné čili kolomaznícké. Pec měla podobu kužele a byla celá z cihel. Sestávala z vnitřní pecí a zevnějšího pláště. Nahoře byla otevřena, tudy házel smolař do peci smolnaté dříví a vytěženou pryskyřici. Z té příčiny musela pec