Nemůže se říci, že by se otázce té dotud nebyla věnovala pozornost: několikrát pořízen seznam slov, jež prohlašována za přejatá z germánštíny, ale většinou spíše jen naznačeno než vyloženo a doloženo, proč to nebo ono se pokládá za vypůjčené, do detailů se při tom zašlo zřídka. Odtud ta pestrost a rozmanitost mínění, která se tak názorně jeví v dodatcích, jež připojili k Peiskerovu seznamu slov přejatých dožádaní jím odborníci. Potřeba nové, důkladné revise této otázky je nesporná.

Mladenov probírá všecka slova, jež kdy byla za přejatá prohlášena — jde mu ovšem o výrazy, jež jsou buď praslovanské nebo všeslovanské, nikoliv o výrazy, jež teprve později z germánštíny do jednotlivých jazyků byly přejaty — uvádí bibliografii, z níž patrno, kdo soudí o příslušném slově tak, kdo onak, zkoumá, je-li oprávněno mínění o přejetí toho nebo onoho slova. Výrazy tyto probírá ve dvou skupinách: ve skupině první jsou slova, která i on pokládá za přejatá z germánštíny, ve skupině druhé pak nalezneme slova taková, která — pokud to nejsou výrazy do slovanštiny přejaté teprve později, nebo výrazy do slovanštiny odjinud než z germánštíny (z románštiny, z řečtiny) — podle jeho soudu jsou původní, domácí a která tudíž se neprávem pokládala nebo ještě pokládají za vypůjčeniny. Snad by bývalo lépe neseskupovati hned předem zkoumaná slova podle výsledků tohoto zkoumání; seskupení to mělo vyplývati z předvedeného materiálu a jeho zpracování a mohlo se jako výsledek práce podati v kapitole závěrečné.

Ku práci přistoupil autor s pečlivou přípravou: zná příslušnou literaturu — škoda jen, že nemohl užiti Jankovy rozpravy o Peiskerove knize, jež vyšla ve Věstníku Čes. akademie XVII. str. 100 nn., 139 nn., děje se o ní jen zmínka v pozn. 1, na str. 14.; při slovích, jež lze vy-kládati přej etím z prostředí románského — a Mladenov vykládá tak všechna, která výklad takový aspoň poněkud připouštějí — měl býti citován článek Boháčův v Listech fílol. 35. 432; autor je také dobře obeznámen s prostředky, jež moderní jazykozpyt má po ruce při etymologickom výkladě slov a prostředků těch užívá při výkladě a etymologisování slov, jež jindy bývají pokládána za nepůvodní.

Ale právě některé tyto prostředky moderní jazykovědy staly se v jeho rukou pomůckou nebezpečnou, pomůckou, jež jej také leckdy svedla na scestí. Jsou to zejména dva principy, jež mu prokázaly velmi dobrou, službu téměř při všech jeho etymologických výkladech: je to známé učení Perssonovo o rozšiřování kořenů různými elementy kon-sonantickými a pak učení o dvojitostí v začátečním konsonantu ko-řenných slabik (německý terminus technicus pro zjev ten zní „Anlauts-doubletten"). Theorií Perssonovou umožněno je vyložiti ze společného základu slova, která se vespolek odchylují v konečném konsonantu kořenné slabiky: předpokládá se, že týž „kořen" rozšířen jednou o ten, jindy o jiný konsonant. Theorie tato je v základech svých zajisté správná, ale nesmí se jí zneužívati. Máme-li na př. v některém jazyce slovo, jež jinak — významem i tvořením — se shodujíc se slovy jiných jazyků, odchyluje se v konečném konsonantu kořenné slabiky, je pravdě podobno, že slovo to v pra jazyce mělo dvojí znění, na př. s kořenným konsonantem jasným a temným? A zejména pravdě ne-