podobný je výklad takový v těch případech, v nichž se odchylný kon-sonant dá vyložiti za znění slova toho v jazyce sousedním. Na př. slovo s t 9 p a (čes. stoupa, pol. stępa atd.) se vykladá za přejaté z germánštiny; srv. anglosas. s t e m p a n „im Mörser zerstossen", sthněm. stampfon atd. Germánska slova ukazují na pův. stem b—, jež vidíme také v řec. огецра v slovanštině by za to mělo být s t c b—; souhláska p je ve slově stopa jasná, je-lí slovo přejato z germánštiny. Ale Mladenov vidí tu dvojí rozšíření téhož kořene ste m—: ste m—p— ve slovanštině, ste m—b— v germán-štině a řečtině; pro stem—p— nalézá ještě oporu v lat. templům, tempto. Není pochyby, že vedle stemb— bylo také stemp, ale je otázka, je-li slov. stopa z tohoto stem p—; uvažme, jak daleko je od slovanského slova latinské tempto, templům, a jak je mu blízké anglosas. stempan — na příkladě tomto jsou, trvám, nedostatky výkladu takového patrny.

Ani princip druhý, jehož se Mladenov ve výkladech svých velmi často dovolává, nedá se popříti a je nepochybno, že takovéto dvojité kořeny nutno v jazycích indoevropských uznati, ale к výkladu takovému utíká se jazykozpyt při etymologisování jen tam, kde souvislost slov jinak je nepochybná a kde odchylka v počátečním konsonantu nedá se vyložiti jinak a to ještě se jazykozpyt snaží vypozorovati nějakou příčinu tohoto střídání konsonantu na počátku slova.

U Mladenova přistupuje k tomu pak ještě to, že nedbá vždy měrou náležitou také tvoření slov: na př. slovo duma je mu slovem domácím, původním, z ievrop. *d h e u-m ä, ale slovo takové v žádném jazyce není, a slov. duma se s got. döms, dömjan celým ustrojením slova (až na rod) a významem tak shoduje, že přejetí je daleko pravdě podobnější. Jsou i některé hláskoslovné věci, v nichž nelze s Mladenovem souhlasiti, ale o těchto jíž speciálnějších věcech gramatických nechci se na tomto místě siřití. Jef již, jak doufám, z toho, co uvedeno, patrno, že Mladenov obraceje se opět a opět — a často dosti příkře (při Peiskrovi zajisté nezaslouženě) — proti těm, kdož příliš mnoho slov slovanských pokládali za slova přejatá, sám upadá v extrem druhý: co jen poněkud prostředky nahoře uvedenými — a ty, jak ukázáno, poskytují možnosti hojně — bylo možno vyložiti z přajazyka a tudíž za slovo domácí, to Mladenov také tak vykládá. Tak se stalo, že v jeho seznamu starých slov přejatých nalézáme jen 22 slov: bljudo, buky, v e 1 ь b o d ъ, vitezb, vi a ch ъ, g o-bina, g o b ь z ъ, gonoziti, gonbznoti, g o r a z d ъ, Dunavb, kladęzb, kralb, kusiti, kbnęzb,penęzb,skblęzb, 1упъ, u s e r ą g ъ, c h y z ъ, c h o d o g ъ, š 1 ě m ъ, štuždb.

Vše ostatní, co bývá pokládáno za cizí — pokud to nejsou výpůjčky pozdní nebo slova přejatá z románštiny nebo řečtiny — pokládá za slova domácí; že ne vždy právem, je, trvám, z toho, co tu vyloženo, patrno.

Celkem tedy můžeme v práci této vítati dobrý soupis toho, co se kdy pokládalo za germánské vypůjceniny v slovanských jazycích, soupis, který je užitečný svou úplností, bibliografií a po případě i kritikou. Pokud se výkladů autorových týče, odborník bude věděti, jak se k ním zachovati, ale laik bude musit užívat knihy této s největší opatrnosti.