skupinách najdeme tu 39 písní a popěvků českých, 33 moravské a 28 slovenských. Tento písňový materiál jest rozdělen na tři skupiny: 1. popěvky a písně náladové, 2. popěvky a písně tendenční, 3. písně duchovní a v každé skupině jsou tři oddělení: písně české, moravské a slovenské.

Souhlasím s referentem Věstn. čes. prof. (1. a), že toto rozdělení „není možno nazvati šťastným". Vím ovšem, že jest velmi obtížno kiassifikovati lidovou poesii, neboť splývavost hranic mezi jednotlivými genry znemožňuje přesné dělení. Vždyť dovedeme sotva vymeziti ony tři základní druhy, totiž lyriku, písně obřadní a epiku. Všude najdeme přechodní útvary, na př. písně, v nichž balladický prvek podává se v čistě lyrické formě, ballady, které se přednášejí jako koledy atd. Ale konečně, epiku možno roztřídili podle látek a při písních obřadních podává se rozděleni samo sebou; nejvíce obtíží působí právě „vlastní" lyrika. Nesouhlasím s dělením příliš podrobným, které provedl na př. Erben, ale klassifikace p. prof. Strejčka jest neurčitá, nevystihuje podstaty věcí. Označuje první skupinu jako popěvky a písně „náladové" a první text, který uvedl, patří do skupiny jarních říkadel! (Smrtná neděle.) P. vydavatel otiskl jej bez poznámky, ačkoliv měl upozorniti, že to jest říkadlo, že název „Počkej, růžičko" není u Erbena atd. Název „písně tendenční" jest příliš široký, neboť ony krátké, často epigramaticky úsečné písně, jež p. vydavatel v této skupině umístil, patří výlučně v oblast lidového humoru a satiry.

A přece í v chaotické směsici lidové lyriky rýsuje se dosti zřetelně několik skupin. Vedle erotické lyriky jsou to písně taneční (které zejména hudebně tvoří svérázný celek), dále písně vojenské'— tu zejména skupina písní líčících násilnou rekrutýrku, loučení, strasti vojenského života atd. — konečně pak. skupina, obsahující lidovou satiru v nejrůznějších formách.

Myslím, že těchto empiricky stanovených skupin bylo by možno použiti při třídění: považuji je za výhodnější zejména proto, že jsou určitější a přesněji označují obsah.

Co se textů týče, musil bych opakovati výtky uvedené ve zprávě o výboru epiky. Při českých písních neměl se p. vydavatel omeziti na Erbena, při slovenských měl místo Kollára použiti sbírky „Slovenské Spevy". Texty moravské by bylo nutno valnou většinou vyřadit! a nahradití jinými. Uvedl jsem již v prvním referátu, že p. vydavatel čerpal své texty „Sušilovy" valnou většinou z Bartošovy „Anthologie z národních písní českoslovanských". (Brno 1874.) Ale cíl Bartošův byl jiný. Jeho kniha byla určena pro širší vrstvy obecenstva, měla zušlechťovati pokažený vkus a tato výchovná tendence projevila se í v díle. Bartoš praví výslovně (1. c. str. IV.): „Písně ve sbírku přijaté hleděli jsme očistiti všelikých nemístných přívěsků, tak zvaných interpolací, jichž několikero druhů jest:" . ..

Bartoš také všude odstraňuje dialektické tvary, aby zejména českému obecenstvu učinil přístupnými písně moravské, mění slova, verše, sestavuje ze dvou písní jednu atd. Tak na př. píseň „Čím to je?" (Strejček str. 29.) má strofu 1. a 4. ze Sušila, strofa 2. a 3. jest vyňata z variantu Erbenova (E3 122 č. 53). P. vydavatel převzal tento imaginární variant z Bartoše (Anthol. str. 50) a zařadil jej mezi moravské. P. vydavatel namítá, že sbírka Sušilova mu nebyla přístupna (!).