vyparáděným prostředkem к účinnější germanisací! Co tu nám, českým čtenářům, jeví se analogií s vlastním národním zápasem, nebo nyní ještě více se situací uherských Slováků (srv. jen Czambelovo zdůrazňování i jazykové odlišnosti jejich od nás). Proto musíme se krajně nedůvěřivě postaviti i ke slovům císaře Viléma, která pronesl r. 1910 v Malborku a jež Sohnrey má za vůdčí hvězdu: „Wir sollen einem jeden Stamme seine Eigenheit und Eigenart lassen, es sollen die Stämme und Berufsgenossenschaften die Hände ineinander schlagen zu gemeinsamer Arbeit, zur Erfüllung der staatlichen Notwendigkeit." Správně praví ke konci sám Sohnrey: „Ein Volk kann man mit dem Schwerte erobern, aber nicht ein Volkstum" a proto je ho těžko pokládati za tak naivního, aby nevěděl, že zachování toho krásného svérázu, lidového umění atd. není možno bez zachování národního jazyka a sebevědomí, s nímž přece všecko stojí a padá. Obdivo-vati ony výtvory staré kultury a primitivní povahy kašubské může snad upřímně, ale lásky к lidu samotnému a úcty k jeho právům rozhodně nemá a pochopiti naše stanovisko není patrně schopen!

Poučivše se takto o tom „praktickém účelu" knihy, jenž je zdůrazněn na 10. str. předmluvy Sohnreyovy, se kterou autor jistě, mlčky souhlasí, přikročíme ku probrání obsahu této studie, jinak velmi cenné, protože dokumentární a výhodně specialisované.7) V první úvodní kapitole připomíná Gulgowski, že německý císař dosud má také titul „Herzog der Wenden und Kaschuben" a probírá pak dosavadní výklady jména tohoto „nárůdku", nerozhoduje se pro žádný z nich; dále cituje některé starší zprávy kulturně-historické a kritisuje jejich nepřesnost. Stručně a chladně vzpomíná ne j hlavnějších literárních pěstitelů kašubských nářečí a badatelů filologických. Ve příčině počtu obyvatelstva praví výslovně, že úřední statistika úplně selhává, protože prý Kašubové podléhají na severu silné germanisaci, na jihu polonisaci a málokteří udávají kašubštinu za svou mateřskou řeč. Celý jejich kmen je podle něho v rozkladu, a lze-li dosud čítati lidí, kteří ještě kašubsky mluví, na 140.000, pak se z nich skutečně Kašuby cítí prý sotva 10.000. Luteránští Kašubové v Pomořanech (jichž zbytkem jsou t. zv. Slovinci Lebští), zmizeli všichni a z katolických, kteří v kostele slyší většinou polsky kázati a užívají polských zpěvníků, mnozí užívají raději němčiny, nemohouce se správné, literární polštině při-učiti! Následuje ještě několik dat z dějin politických, při čemž se odkazuje na dílo Tetznerovo: Die Slawen in Deutschland. — V 2. kapitole (Landschaft) děli kašubskou oblast podle krajinného rázu na tři pásma: severní (přímořské, přirozené pokračování Pomořan-ska), střední (t. zv. kašubské Švýcarsko, turisty dosti již vyhledávané, se starým klášterním střediskem Kartuzy) a jižní, dosud nejméně známé, které je vlastním předmětem líčení dalšího. Pěkně, skoro básnicky jest charakterísována nálada přírodní scenerie kašubské, tak překvapující v šedém a fádním severním Německu. Všude pahorky, lesy (vlastně již jen zbytky pralesů!), pastviska a černé vodní hladiny. Počet jezer (největší Wdzidzské má 1500 ha!) a zvláště půvabných, všelijak rozvětvených jezírek jest opravdu překvapující — jeť