dilého, vnějšího chování vůči cizincům, к nimž jsme všichni s počátku nedůvěřiví, nýbrž pozorovati nutno jednání jejich mezi sebou. Co se týče fysíognomíe, vyznačuje se kašubský typ širokou tváří, u žen kulatou, modrýma očima, světlými vlasy a širokým nosem. Povahově vynikají obchodním smyslem; zejména živnost hostinská těší se velké oblibě a trhy jsou vždy hojně navštíveny. Jinak je lid svobodymilovný (tato jeho přírodní stránka projevuje se i častým pytláctvím nebo polním a lesním pychem!), zvědavý a posměvačný (odtud množství vtipných přezdívek), celkem inteligentní, učelivý a obratný. Má vyvinutý umělecký smysl pro barvitost a náklonnost ke spořivosti. Způsob jeho myšlení obráží se jasně ve velkém bohatství přísloví, z nichž tu opět celá řada citována (ovšem jen v překladu). — V kap. 18. (Kirchen und Wegekreuze) lituje autor mizení starobylých dřevěných kostelíků, které tak ladně splývaly s celým okolím. Jest jích už nemnoho zachováno a kdyby aspoň byly nahrazovány zděnou stavbou, napodo-bící týž lidový sloh (jako se stalo v obci Wielle u Chojnic) nebo přeneseny jinam к účelům musejním! Hojné jsou dosud kříže a ,,boźa męka", pestrými papírovými květinami zdobená. — Z 19. kap. (Tod und Begräbnis) dovídáme se, že úmrtnost dětí je značná, že umírajícím dává se do ruky zapálená „gromica" a že po pohřbu musejí pozůstalí hezky do kapsy sáhnouti, aby se učinilo zadost zásadě: „Na te smutki napijmy se wódki"! — Konečně poslední kapitola (20. Das Leben im Jenseits) líčí poetické a detailní představy lidové o životě posmrtném. Politováním, že naše střízlivá doba ničí pomalu naivní lidovou víru a zbavuje tak lid největšího pokladu, končí spisovatel svou záslužnou monografii.

Druhý spisek téhož autora s názvem „K aschubische Hausindustrie"10) vznikl, jak bylo již výše naznačeno, z 10. kapitoly hlavního díla. Látka tu ovšem rozdělena na osm oddílů, ale obsah je většinou doslovně týž, něco málo je nově přidáno; vynechány jsou pouze číselné doklady z účetních knih pro podnik založených.

Spisovatel nejdříve vysvětluje, že péče o oživení domácího průmyslu v jeho působišti byla mu'příkazem nejen se stanoviska národohospodářského, nýbrž i sociálního. Že jeho šlechetná myšlenka byla dobrá, ukázalo se brzo až překvapujícím způsobem a původce její nedal se odstrašili podceňováním lidové tvorby, háje vždy nejcen-nější její stránku: originálnost, která se nemá umělým nějakým vlivem s prací těch stírati. Nutno jen sbírati staré výrobky, studovati vzory a vžiti se tak do lidového vkusu; že k tomu je nezbytně potřebí „úzkého soucítění s lidem", poznamenává rovněž sám. Zdůrazňuje dále správně, že „musíme do lidového umění zahrnoutí všecky výrobky domácí píle", ať nevynikají třeba nádherou a cenou. Jsou však vždy samostatné, původní a účelné. К odůvodnění tohoto svého teoretického názoru odvolává se na výroky odborníků O, Schwín-drazheíma a Jul. Harta. Je přesvědčen, že umělecký smysl a vkus lidu je nyní v úpadku, že totiž byl před několika desítiletími daleko jemnější a vypěstěnější. Neblahá vláda mody i tu ničila starou kulturu