Boží dárky.

Dávní předkové naši jakožto lid po výtce zemědělský živili se především stravou moučnou. Pečením připravovali si zejména takové pokrmy, které bylo lze požívati nejen čerstvé, ale i po několika dnech, a které tedy bylo možno brati s sebou i na výpravy přes pole. Záhy asi rozlišovali moučný pokrm denní od jídel, jež byla upravována jen o svátcích a slavnostech, Rozdíl jevil se jak v látce, tak ve způsobe výroby a přípravy. Chléb — „denní koláč", jak mu lidé tu a tam žertem říkají, byl ode dávna rolnickému lidu našemu pokrmem ne j přednějším, po přednosti božím darem, a požíval obzvláštní úcty, která se přenášela i na stůl, na němž v koutě světnice ležel. Z té úcty vyrostly též rozmanité úkony symbolické, a naopak za zajištěním chleba šly přehojné pověry a pověrečné úkony, zabezpečující zdar úrody a hojnost „chleba do syta". To byl prostý chléb z hrubé mouky, o němž dí pořekadlo, že je „všude o dvou kůrkách". Už dávno, kdy lidé ještě ničeho nevěděli o bílkovinách a uhlohydrátech, bylo ze zkušenosti známo, že chléb sám stačí na výživu člověka, ale že je mnohem chutnější a výživnější s máslem, zejména čerstvým. „Pomazánka" nabyla odtud i přeneseného významu, který v ústech lidu drží podnes. A také vyrážkový chléb byl pokládán za panštější, než byl černý jeho bratr. Ale tím neklesla vážnost ku prostému božímu daru. Ani drobet z něho nesměl přijití na zmar. „Drobty patří ohníčku", říká babička u Bož. Němcové, smétá drobty se stolu a hází je do ohně. Je to zbytek nevědomého uctívání ohně, oněch dávných obětí, které byly kdysi přinášeny „božímu ohni" na domácím krbu, jak se o něm Němcová zmiňuje v Obrazech z okolí Domažlického (I.), jak zjistil Sumcov a jíní.

Vedle celoročního „božího daru, bez něhož je zle", bylo asi poměrně záhy robeno také pečivo jemnější, bílé, jak mu říkaly středověké řády pekařské. Lákala к němu sama látka, dařilať se pšenice snad ve všech krajinách slovanských, v některých pak, na př. v podolském Černozemí, zvláště výborná, a z ní již technikou dosti jednoduchou získávala se mouka poměrně hebká. Dále sama všednost denního chleba žádala, aby svátky a slavnostní události byly vyznačeny pokrmy jinými, lepšími. Pokrmů takových bylo několikrát do roka v určité dny potřebí především proto, že byly božstvům a rozmanitým vyšším mocnostem přinášeny v obět. Tak vzniklo a vyvinulo se svátkové pečivo, jež alespoň o některých svátcích podrželo u týchž kmenů anebo alespoň v týchž krajích po staletí tytéž tvary.

Nej starší zprávu o takovém pečivu svátkovém máme ze života Slovanů Polabských. Ranové konali na počest mocného Boha Svanto-vita slavné hody po žních. Jak líčí J. Máchal v Bájesloví slovanském (str. 127.), prvá část obřadu záležela ve výměně vína v nádobě, kterou měla socha Svantovitova v pravici. „Po tomto obřadě přinesen byl slavnostní koláč sladký okrouhlého tvaru a velikostí takové, že se téměř rovnal vzrůstu člověka. Kněz postaviv jej mezi sebe a lid, otázal se, zdali ho Ranové vidí. Jestliže odpověděli, že vidí, vyslovoval přání, aby ho za rok neviděli. Věřilo se, že tímto obřadem žádal za hojnější úrodu v příštím roce."

Tu tedy máme příklad svátkového pečiva obětního a obřadového. Velikost koláče, o níž netřeba míti pochybnosti, svědčí o značné po-