Tvary lidového pečiva vyvíjely se tedy z příčin několika, jež se v některých případech, kde určitá tradice nežádala nezměněných tvarů, vzájemně pojily a posilovaly. Pohleďme, která byla — a většinou posud jsou -— nej známější naše pečiva svátková.

Slavnost zimního slunovratu — vánoce — mají štědrovnice neboli vánočky, v některých našich krajích posud prostě housky zvané, jak jim „húscě" říkaly ve věcích minulých. V starých zápisích říká se vánočkám také с a 11 y, ale tím jménem původu německého se označovalo pečivo ploché, plackám podobné. Název „housky" jest, tuším, nej případnější a věcné označení vánoček, neboť houskami sluje všecko pečivo pletené, z těstových provazců neboli pramenů dohromady svíjené. (Předpokládá se ovšem při tom také přiměřená šířka; úzké pletenky totiž slují také karásky).

Není nezajímavo sledovati, jak a kde se štědrovnice vyškytají. Jsou majetkem především naší české výspy, posunuté na slovanském západě do germánskeho moře. Podle zpráv M. Höflera1) jsou rozšířeny také v Horních Rakousích a zasáhají i do Štýrska, na severu pak mají je v sousedním Sasku a Slezsku. Lze vyslovití domněnku, že se do těchto krajin dostaly od nás. Mají ť jinde v německých krajích (í v Němcích, zasahujících z Bavor a Smrčín na půdu naší vlasti) pečivo jiné, především t. řeč. veky (Wecken), kruchovky, u. Němců vůbec oblíbené. Základní tvar vek je podoben žemlím, je to malý bochníček, na vrchní straně uprostřed rýhou přepůlený. Z této podoby buď protažením do délky, prohnutím, skřivením, vyvýšením nebo rozvinutím okrajů u rýhy a jinak nabyla veka rozmanitých podob a s nimi i rozličných jmen.

Z ostatního, zejména figurového pečiva germánského, jež к vánocům robili a robí perníkáři a pekaří, zajímá nás skandinávský kančík a prasátko proto, že ho jakožto symbolu štěstí užívají Němci na gra-tulačních lístcích novoročních, které se vloudily í k nám, a pak švédská slepice s kuřátky, upomínaj ící poněkud na zlatou kvočnu ze starých bájí našich (na př. kvočna levohradecká).

Slavnost slunovratu letního, nenalezši příslušné opory v nějakém zasvěceném svátku křesťanském, u nás zcela vymizela a jen pálení ohňů a četné pověry v noci svatojanské jsou po ní zůstatkem. Nemůžeme tedy ani háda ti, jaké asi pečivo bylo jejím význakem. — Slavnost vítání jara, přenesená na křesťanské velikonoce, má posud zachované svátkové mazance, jejichž okrouhlý, podle některých vykladačů slunci podobný tvar je značně rozšířen a teprve pozdějšími dodatky (kříži, křivými čarami, zářezy a j.) všelijak měněn. Velikonoce samy však jsou svátky příliš složité a jejich zvykové bohatství příliš hojné, aby na rozmanité fase jejich bylo stačilo pečivo jediné. Je třeba především všimnouti si Zeleného čtvrtku, v kterýžto den pekou se j i d á š к у, totiž pečivo okrouhlé, ploské, jako dolky nebo placky, po případě (jako na př. na Slansku) uprostřed vyvýšené točenky, vesměs namazané medem.

Zdá se, že med býval jakousi specialitou velikonoční v našich krajích přes to, že se kdysi obecně sladívalo medem a že naši předkové měli také opojnou medovinu. V Jindř. Hradci mívali starý zvyk ho-