v srbsko-chrvatském překlade pod názvem „Arnautské priče. Niz prknjeraka arnautské národne poezije iz izvornog govora přibrané i priregjene", Sarajevo 1905, ve dvou sešitech (str. 63 a 63.). V úvodě 1. seš. vytknul dr. Truhelka výslovně, že se ve svém převodu „držel, na kolik bylo možno, dikce albánského jazyka, aby se tím mimo obsah povídek zachoval také lokální kolorit". Ale v úvodě druhého seš. poněkud schladil náš vědecký zájem o jeho sbírku. Poznamenal ť „rozumí se, že jsem nemohl dáti holý překlad původního textu, který v prvé řadě zajímá odborníka, než viděl jsem se nucena leccos pozměniti", neboť jeho vydání bylo určeno mládeži, a tento účel nutil ho к změnám. Řekl to ovšem o svém překladu jedné pohádky, kterou byl převzal ze sbírky Holgera Pedersena. Než nemůžeme potlačiti pochybnosti, ne-dal-li také u ostatních textů se vésti podobnými ohledy pedagogickými., Ze soukromé zprávy víme, že dr. Truhelka chová větší sbírku albánských pohádek. Chceme doufati, že přece najde u nějakého vědeckého ústavu na slovanském jihu možnost a místo, kde by své texty mohl v originále a v překlade vydati. Vytištěná sbírka jeho obsahuje 18 čísel. Z těchto vybral český překladatel 12 čísel. Mohl je tuším ještě roz-množití. Nepochybujeme, že by se byl zajisté také svému čtenářstvu, kterému jeho knížka jest určena, zavděčil, kdyby byl přibral ještě jiná čísla jako č, 1. seš. 1. „Brača", vypravující známou pohádku o bratřích blížencích, č. 4. téhož sešitu „Borja", o dívce, křivě od strýce a j. osočované z necudného života, variant zajímavý některými samostatnějšími rysy, č. 7. téhož seš. „Hajducka postestrima" t. j. o Sněhurce, č. 6. druhého seš. „Zvjezdan i Srebrokosa", variant látky o sestrách závistivých na nejmladší, že se s ní oženil kralevic, a že mu potom zrodila synáčka s hvězdou na čele a dcerušku stříbrovlasou.

Český překlad jest dobrý, celkem věrný a přesný; mohlo by se snad místy leccos podati jinak a lépe, mohly by se vytknouti některé drobnější odchylky od chrvatské předlohy, než do toho nebudeme se tu pouštěti. Již v chrvatském překlade byly albánské pohádky upraveny pro mládež. Než jest pozoruhodno, že náš překladatel byl ještě úzkostlivější, vynechalť na př. zakončení povídky č. 4. „Víla ze studánky", které v překlade páně Truhelkově zní (I. str. 63.) . . . „Moj prípovjedač svrší. Vas u čudu upitah za: A zar je to sve? Asto bi s vojskom od Kamena, sa junakovim bratom? — „Nezná se, niko nije za njih više čuo." — Pa nije zar junak pošo da izbaví brata te da se vráti оси? — „Zar mi ljudi, kad nas žensko zagrli, mislimo na оса i na braču? Pa gdje će on u zagrljaju vile, da ih se sječa!" — Ovšem chápeme, že v knížce „Žákovské knižnice" toto přiznání slabostí mužské v objetí ženském bylo vyškrtnuto.

Při nedostatku skutečného vědeckým účelům vyhovujícího výběru pohádek albánských budiž nám vítána i tato malá knížka. Celkem přece může si naše čtenářstvo utvořiti z ní dosti správnou představu o pohádkách albánského národa, a snad vybídne leckoho к hlubšímu zájmu pro tento národ přece tak blízký našim jihosiovanským bratřím. Bedlivější čtenář pozná značnou shodu těchto albánských pohádek s juhoslovanskými, ale ovšem nebude ji vykládati jak zbytky společných kdysi tradic z doby praarijské, jak mínil dr. Truhelka v úvodě 1. seš. (str. 5.). Jsou to tradice společné všem balkánským národům, prosycené silným vlivem orientálním, turecko-mohamedanským. Škoda,