Pan autor otiskl tuto formuli již v XV. roč. Čes. Lidu (str. 18.) a v témž ročníku (str. 105.) byl uveřejněn jiný variant. Jest zachovalejší, zejména má úvodní slova: „Mistře nad mistry vyučený, ve všech věštbách vycvičený, pověz mí, co je to jeden? Jeden Pán Bůh" atd. Také při čísle 11 má tento variant správnější znění: „Jedenáct panen zmordovaných, v Rejně Kolíně pochovaných" atd. (Ve slovech „v kůru na kolena pochovaných" var. Blažkova spatřuji zkomolení původního znění „v Rejně Kolíně".)

Na první pohled jest patrno, že tato formule se téměř úplně shoduje s říkadlem, které zapsal Erben (E3 57) a které podle jeho zprávy recitovalo „Řehořské vojsko". Mimo to nalézám u Erbena (1. c. 58) také parodii toho říkadla. Sušil2 75 (83) otiskl 2 varianty nepatrně odchylné, ale mezí písněmi, zpívanými na sv. Blažeje (S2 721 č. 834) nebo Řehoře, jich neuvádí. Moravský var. oné parodie podává Bart. Akad. 464 (868) mezi písněmi svatebními.

Všecky tyto varianty patří do rozsáhlého cyklu skládání, o němž jest již celá literatura. Jsou totiž pohádky, v nichž se líčí, jak ďábel dává člověku hádanky, jež svou formou (nikoliv obsahem) upomínají na toto říkadlo. Pan prof. Polívka upozornil mne laskavě na českou versi této pohádkové látky, zapsanou v Kladsku prof. J. Kubínem. (Povídky kladské, I., 32.) V připojeném rozboru sestavil prof. Polívka řadu variantů a upozornil na příslušnou literaturu. Mimo jiné zabýval se tímto motivem A. Veselovskij (Разыскашя въ области рус. дух. стиха, VI—X., 432.) a znovu ve studii Заметки по литер, и нар. словесности, 93. Běží zde о poměr těchto pohádkových látek k oněm říkadlům o „dvanácti slovech pravdy", jejíchž české varianty jsem nahoře uvedl. Výsledky studia Veselovského shrnuje prof. Polívka (1. c.) takto: ... „Byla starodávná pohádka, ve které člověk a demon zápasili, vykládajíce číselné hádanky, a nezávisle na tom kroužil jakýsi katechism v otázkách a odpovědech vykládající základy věrouky křesťanské, židovské, po případě mohamedánske." Vlastí těchto katechismů je podle obecného mínění Orient a odtud přešly k Židům. Křesťanské redakce povstaly snad nejdříve u některých sekt náboženských, na př. u Bogo-milů, Manicheovců a j. (Literatura u Polívky 1. c. a v časop. Lud V. 367, Srovn. též Čes, Lid, XVIII,, 206 n.) Rozhodně však nevznikly židovské verse z křesťanských, neboť nalézáme toto říkadlo mezi texty obřadními, jež se čtou při slavnostní večeří, konané na památku přechodu přes Rudé moře (14. měsíce Nísan). Srovn. Sew. Udziela, Lud IV., 290. a R. Köhler, Kleinere Schriften, III., 365 n.

Jest zajímavo, že v některých polských variantech říkadla o dvanácti slovech pravdy nalézáme reminiscence na onen pohádkový motiv o zápase člověka s ďáblem. Sew. Udziela (1. с.) otiskl variant, zapsaný v Mogilanech u Krakova, a dodává: „Matki uczą dzieci i każdy musí tam umieć płynnie wypowiedzieć ten dodatek do modlitwy, a to dlatego, bo gdyby kiedy przed północą przyszedł po człowieka djabeł, albo strzygoń i zadawał mu pytania owe, trzeba na nie płynnie odpowiadać — a temu djabeł urwie głowę, kto zapomni odpowiedzieć chociażby na jedno z trzynastu pytań."

Ve variantu, jejž uveřejnil J. Świętek (Lud, V., 367. п.), nalézáme dvanáct slov pravdy přímo v rámci pohádky o člověku a ďáblu. Jednou