Několik textů písní a říkadel jest zde zapsáno po prvé, na př. píseň „Ach já smutný" znám ze špalíčků, ale ve sbírce nebyla tuším dosud tištěna, dále říkadla „Tananynkum ...", „Švestka, kadle" atd.

*

Z mé zprávy jest snad patrno, že mi neběželo o pouhou kritiku „od zeleného stolu" nebo o pohodlné zlehčování pracného díla. Zásluhy našeho učitelstva o soupis národopisné látky jsou veliké a jsem přesvědčen, že zejména těmto monografiím o jednotlivých okresech patří (jako celkům) čestné místo v dějinách české lidovědy. Ne-dostihují-li mnohé partie oné úrovně, která vydavatelům asi vždy tanula na mysli, třeba to vysvětliti jednak nestejnou erudicí spolupracovníků, jednak bídnými finančními poměry a v neposlední řadě i nesprávným názorem některých autorů na práce tohoto druhu. Nemám tu na myslí určitou práci, zaznamenávám jen všeobecný dojem, který jsem měl při četbě několika těchto monografií. Autoři totiž užívají rádi formy zábavných causeríí, nebo obrázků belletristických, zapomínají však často, že především běží o to, aby podali spolehlivý, pokud možno úplný materiál, zapomínají, že při tomto směšování belletrie s ethnografíí způsob zpracování mívá často neblahý vliv na ráz obsahu.

Námitka, že v našich poměrech jest to někdy nutno z ohledu na širší kruhy čtenářů, není správná. Lichost její ukázal již r. 1893 v Č. Č. M. (str. 622.) dr. V. Tille, z jehož článku zde vyjímám tato slova:

„Tedy způsobem podání musí se vědec přiblížiti ke společnosti, avšak v tom, co podává, musí společnost povznášeti se к němu.