Tento návrh přijali všichni slovanští zástupci a také vlaský člen, zdůraznil jej znovu proíessor Rešeta r (vídeň, universita). Citovaným vynesením ministerským je tato otázka definitivně rozřešena a bude stanovený způsob závazný pro všecky publikace v ministerské sbírce.

@--------------------------

V pověji vydaném 3. svazku Encyklopedie slovanské filologie, věnovaném „Grafice u Slovanů", probral V. J a g i é „Otázku o runách u Slovanů" a přesvědčivě ukázal, že Slované nikdy neměli nějakého Lakového runového písma. Při této příležitosti dotknul se hojných příkladů skutečných črt a řezů, jichž užívali zvláště někteří kmenové slovanští shodně s jinými východoevropskými kmeny, na jistých dřevech, holích, a jež označovali jménem neslovanským, původně asi maďarským rováš, rabuša, raboš a p. Sebráno a sestaveno tu (str. 26—36) velké množství příkladů, a ty objasněny slovem i obrazem. O Srbech měl Jagič podrobné zprávy od dra. S. Trojanoviče a od známého archeologa Fr. Bulíce z Dalmácie. Tuto věc nikdo dosud systematicky nezkoumal, tím vítanější jest, co tu snesl V. Jagič a proto zde na jeho článek upozorňujeme.

@--------------------------

V Zeitschrift des Vereines für Volkskunde (XXII., č. 2.) píše prof. Alexandr Brückner svůj obvyklý roční referát o české literatuře vědních oborů, dotýkajících se lídovědy. Ó Národopisném Věstníku Českoslovanském zmiňuje se opětně s uznáním, jež třeba s povděkem kvitovati. Píše; „Šestý ročník Národopisného Věstníku, vydávaného próf. J. Polívkou (Praha 1911, IV., 226. a 152. str.j, byl ukončen a sedmý ročník počal vycházeti podle zásad, dosud osvědčených: je otiskováno jen málo podrobných, původních studií; bibliografie je nahrazována obšírnými recensemi; za to jsou podávány co nejúplnější údaje o národopisných sbírkách, museích, výstavách а р.; v příloze otiskuje prof. Polívka Kulínovy Kladské Povídky, provázené výborným, vyčerpávajícím komentářem variantů a stěhování dotyčných pohádek ... Z vyšlých sešitů budiž uvedena studie Jos. Tvrdého o vývoji vyškovské keramiky (s četnými illustracemí). J. Černíkova o *melodiíchB pěvcích atd. písní kopani-čárských ze St. Hrozenkova (Slovácko); dáma kterási pojednává o thematu „Neplač

@--------------------------

Р. K. Šimoni předložil oddělení cis. akademie věd v Petrohradě pro ruský iazyk a písemnictví dílo „Ruský folklore, materiál pro jeho výzkum. Bibliografický přehled. Rozebrány rukopisy od XV.—XVI. stol., tisky

1 časopisecké články, ve kterých se nalézají zápisy přísloví, hádanek, zaříkadel, písní, epických písní náboženských, hrdinských, h-iisitorických, a též pověstí, no-hádek atd. Rovněž vypsány poukazy na starobylé ruské obyčeje a zvyky, a všeliké lidopisné zprávy.

@--------------------------

Velmi zajímavou staf vydal právě Dm. Z e 1 e n i n «Къ вопросу о русалках!.» v Živé Starine XX, 357 (i otiskem). Dm. Zelenin hledí v ní dokázati, a myslím s úspěchem, že rusalky nejsou duše zemřelých vůbec,' jak se všeobecně soudí (tak zejména i Veselovskij a Aničkov), nýbrž jen duše ženštin zemřelých nepřirozenou smrtí, pro což má ruský lid starodávný termín заложныя покойницы. Jsou to proto nečisté, škodné bytosti, které dlužno usmiřovat a upokojovat, aby neškodily lidem a úrodě. Z toho musíme vyložiti, jak různé pohřební obřady zachované z pohanských dob u lidu ruského a sousedních Finů (sem patří pochovávání záložných osob do společných jam při cestách krytých boudami t. zv. ubohých domů — y6orie дома, které jsou doloženy už od XIII. stol., dále přihazování větví a pod. věcí na hroby záložných od kolem jdoucích, stavění mostku přes potoky u Bělorusů, Čuvašů), tak i pomínky na jich usmíření, ba i samy slavnosti a obřady rusalné, které v Rusi časově spadají také se semikem t. j. sedmým čtvrtkem po Velkonocí, které ukazují v sobě různé prvky, mající nahraditi rusalkám rituální pohřeb, iehož se jím nedostalo: pochovávání fi-Jur rusalných, ozvuky trizny — hry bojovné a pod. (str. 415. sl.). Z materiálů pro to uvedených lze leccos doplniti v III. kapitole mé nedávno vyšlé knihy ..Život starvch Slovanů",