příběh ukazuje některými svými detaily, na př. syn hraběte ukraden a vychován na loupežníka z pomsty, na blízkou souvislost s povídkou, uvedenou v „Erzählungen u. Sagen des Taborer Kreises" v. J. Müller 1853, č. 2. „Die Burgkapelle von Borotín". Zde však zjevuje se skutečně bílá paní, duch matky hraběte-loupežníka a jeho sestry, jím milované; oznamuje jím pokrevní svazek a vyvádí je z kaple, jež se za nimi sesuje.11) V českém rozvláčném vypravování není tohoto motivu, a nechutné události provedeny jsou s obzvláštní zálibou až k rtejzazším hranícím; sensační pověsti užito naznačeným již způsobem.

Děj II. dílu podobá se velmi ději I. dílu. I tu jest ničemný rytíř, jeho oběti, krvesmilný poměr, vzájemné vraždění, tajemný poustevník, tainý spolek (,,bratří smrti") atd. Středem děje je hrad Wildštein, kde chodí bílá paní. Ale jest to opět živoucí osoba, nikoli duch. Bývalá milenka rytíře Mansfelda, kterou rytíř, zamilovav se do jiné krásky, kázal zazdíti, kterou však sluha zachránil, žije na hradě v masce bílé paní, otráví ženu Mansfeldowi a tím způsobí „domnění, že kdykoli se objeví, znamená to nehodu", a budí vůbec mnoho děsu, trestajíc násilníky a ochraňujíc slabé. Na hradě mají také obraz bílé paní, s kterého, kdykoli se má státí něco důležitého, bílá paní zmizí atd.

V obou dílech jest sice dosti hojně použito pověsti o bílé paní na hradě, ale přece pověst nemá v románě takového místa, jaké se čeká podle bombastického titulu. Tento plod krvavé Musy nemá ceny literární; náleží však četbě lidové a líbí se.12) Při určování místních tradic o bílé paní nutno i к tomuto románu brati zřetel. Ostatně nescházejí tu ani rysy ušlechtilejší, na př. zápal pro svobodu lidu, záliba v reformaci atd,

V povídce Václava Beneše Třebízského „Vpodve-čerpětilistérůže"zr. 1884, elegii to nad zánikem rodu Rožmberků, slouží pověst k sesílení smutného dojmu, jaký budí vymření slavného rodu. Paní Evička, sestra posledního Rožmberka, upomína čeleď krumlovskou na bílou paní Perchtu, jejíž obraz visí na zámecké chodbě a v níž vidí lid ochranného ducha rodu. Starý klíčník Olívec věří v bílou paní tak pevně, že když se objeví paní Evička před obrazem Perchtiným, pokládá ji za bílou paní a marně snaží se mu doká-zati Václav Břežan, který píše rožmberskou historií, že „ie to báje vymyšlená hlavami, které velmi rády zaměňují sny skutečností, pohádka pouhá, jakých po Čechách v každé dědínce pod každou střechou doskovou". Bílá paní, paní Perchta, provází jako bílý oblak na smutné cestě pana Petra Voka, opouštějícího tajně v noci rodný Krumlov, prodaný císaři atd. — Třebízský uvádí zde pověst jako živou tradicí již za života Petra Voka. Není sice přímých dokladů o tom, ale možno to pokládati za pravděpodobné. Rozhodně však pověst neměla té podoby, jakou má v povídce. Bílá paní zve se zde veskrze „Perchta",a míní se tím paní Perchta z Rožmberka. Dohad Balbínův