str. 197
první část pověsti: založení sladké kaše bílou paní; pověst vypravovala ovšem též, že bílá paní byla pěstounkou sirotků pánů z Jindř. Hradce, avšak tento rys jest méně důležitý a mohl přistoupití až později.
Druhou část pověsti vykládá Salaba přenesením věštebné povahy bílé paní berlínského zámku do české historické pověstí, a sice pokládá Marii Maxmiliánu Hohenzollernskou, od r. 1598 choť Jáchyma Oldřicha z Hradce, s její družinou a rok 1600 za zdroj té pověsti; přímá souvislost a analogie se zjevením berlínským zdají se mu patrnými. S. usoudil totiž, podobně jako před ním již Krones v uvedené studii, z mlčení současných spisů dějepisných, hlavně dělBřezanových, „Pamětí Třeboňských" od Vavř. Ben. Mecera, Heermannovy „Rožmberské kroniky", ve kterých není podivnou náhodou zmínky o bílé paní, když nenalezl ani Slavatova svědectví, na něž kladl Balbin velikou váhu, a jež citoval asi z nějakého spisu nyní ztraceného, že pověst o bílé paní není skutečnou rodinnou tradicí pánů z Rožmberka aneb pánů z Hradce, nýbrž fiktivní a posmrtnou a že nebyla před r. 1600 v Čechách a v těch rodech. Tím dospěl к uvedenému pozdnímu datu. Avšak jeho mínění, kterým se vše zdánlivě hravě vysvětluje, odporuje 1. svědectví Řehoře Richtera (sr. nahoře s. 175), jež uvádí Balbin pro stáří pověsti,52) jehož však S. s nepochopitelného stanoviska „vědecké kritiky", jak sám zdůrazňuje, opomíjí a přednost dává negativním důvodům „ex sílentío". Ricbter již před kritickým rokem 1600, kdy tištěna byla též jeho kniha, znal ve Zbořelci pověst, že v Čechách oznamuje žena v smutečním t. j. bílém rouše úmrtí manželky některého člena slavného rodu; zpráva jeho jest dosti kusá, ale v každém případě potvrzuje existenci podobné pověsti v Čechách již před rokem 1600. 2. Nesprávnost výkladu Salabova potvrzuje i tradice: r. 1656 pravili letití starci, že otcové říkali, že bílá paní, zakladatelka kaše, je tatáž, která se zjevuje na hradě; ostatně, kdyby se důvody „ex sílentío" pokládaly za vážné, nemohla by se připustili ani celá tradice o bílé paní a sladké kaši, neboť ani o této tradici se současní spisovatelé nezmiňují, a přece je tato tradice historickou hostinou zaručena. 3. Jsou dva deníkové z á p i s у německé ze XVI. stol,, které ukazují (jeden přímo, druhý nepřímo) existenci pověsti o bílé paní. věštebném duchu, v rodě rožmberském už v XVI. stol.; zprávám těmto nedůvěřovat! není příčiny,53)
52') Balbin ovšem necituje; druhé svědectví Melchiora Piccarta. na něž se odvolává Balbin, nepadá na váhu, nebof jeho dílo „Observationes historiopoli-ticae" vyšlo posmrtně teprve r. 1652.
53) Stephan Gerlach (1546—1612), pozděii professor theologie v Tubínkách, píše ve svém „Türkisch Tagebuch von 1573 bis 1578", kterýžto spis však byl uspořádán a vydán teprve jeho vnukem Samuelem G. ve Frankfurtě r. 1674, že císařský vyslanec svob. pán Ungnad vypravoval při tabuli v Carihrade, že kdykoli se někdo z rodu Rožmberku v Čechách má naroditi, že se ukáže žena v bílém šatě, kdykoli má někdo z nich zemříti, žena v černém rouše, sr. s. 301. — Že na panství rožmberském znali v XVI. stol. podobná strašidla, potvrzuje citát ze zápisů Slezana Hanse von Schweinichen (1552—1616), pážete a pak hofmistra vévodů lehnických, sr. časopis „Der Hausfreund" I. 1821 s. 571 n. U příležitosti hlučné svatby Viléma Rožmberka na Krumlově, zaznamenáva Schweinichen, že při vjezdu viděli lidé strašidlo, nazývané Loretta, tančiti kolo na věží. —
Časem uvolnily se i jiné svory duchaplného výkladu Salabova. S, myslí, že v očích cizinců „nabývala bílá paní rázu nadzemského, protože neznali vý-známu barvy bílé jako barvy smutku." A. Kraus v uv. studii, Euphorion XV. 744 ukázal, že se S. mýlí. Nejen Slované měli smuteční barvu bílou, i západ truchlil v této barvě; nejen v Německu, nýbrž i ve Francii nosily vdovy bílý šat (ve Francii královna-vdova zvala se „reine blanche").
|
|
