Jisto jest: k české historické pověsti o bílé paní přidružily se nové, cizorodé rysy, jež učinily z bílé paní ochranného ducha rodu, oznamujícího důležité pro rod události. Přenesení těchto rysů stalo se nejpozději v XVI. století z jižního Německa, snad přímo z Bayreuthu; pravdě podobá se, že pověst pronikla nejprve к Rožmberkům, jichž přátelské styky s bavorskými knížaty, navázané již ve XIV. století, stupňují se v XV. a XVI. století až к vřelosti. Od Rožmberků asi teprve se pověst dostala к spřízněným pánům z Hradce, kde navázána na pověst domácí.

V XVII. století zmocnili se bílé paní jako vhodného prostředku jesuité, a to jest třetí stadium pověsti: bílá paní stává se dobrou a ne-snášelivou katoličkou, sloužíc tendencím jesuitským. Pro tradiční studium jest toto literární pokračování bezvýznamné.

Pověst o bílé paní Vítkovců jeví se jako nejednotná směs různých živlů: historie, lidového podání, reflektujícího historii a něméc.ké tradice, kterásešířilazkruhůšlechtickýchmezilid.

S prokázaným vlivem pověsti německé jest se vrátiti к starším již mythologickým i mythomanským výkladům, které, nerozlišujíce historického jádra v pověsti o bílé paní hradecké, pokládaly ji za parallelu podobných pověstí německých a hleděly z celkového materiálu všech útvarů pověsti dobyti předpokládaného společného mythu.

Jakob Grimm spojuje bílou paní s Berchtou, mythickou postavou německých tradicí; Berchta jest podle G. stará germánská bohyně, jež jíž v nejhrubších rysech vykazuje dvě stránky: laskavou a hrůznou. Podobá se zcela Holde,, a objevuje se tam, kde přestává tato: v Elsasku, Švýcarsku, Švábsku, Bavorsku, Rakousku. Jméno její Berchte vykládá G. ze sthn. perahta t. j. svítící, zářící, jasná. Podle jména jest to prý bohyně dobrotivá, ale obyčejně jest stupňována její hrůzná stránka, a Berchta je strašákem děsícím děti.54)

Pro spojení bílé paní s Berchtou jest mu důvodem jednak sou-značnost jmen Berchta = bílá paní, jednak dává se svésti dohadem Balbínovým, aniž by sledoval domnělý mythus v jeho historickém vývoji, a domnívá se, že mythická bílá paní trvá dále a že má ještě své jméno, ačkoliv iest prý iiž spojována s určitvmi rodv, na př. Berchta z Rožmberka.55) Omyl Balbínův zapřádá dále: sladká kaše jest prý starodávné jídlo na počest bohyně Berchty; srovnává s ní dokonce durynský zvyk, jisti na poslední den roku knedlíky a ryby atd. Ale i bílé paní v přírodě pokládá G, za božské, polobožské bytostí pohanské, které se ještě někdy smrtelníkům ukazují. Domnívá se, že nemusí býti odvozovány od keltických matron a fejí; elbinny a labutí paní zdají se mu bližšími, než přece spojuje bílou paní spíše s bohyněmi Berchtou, Holdou, Ostarou, Mythologicky chápe i myšlenku zakletí a žádoucího vykoupení bílé paní jako zavržení božstva, s čímž