Roman Zawiliński: Z kresów polszczyzny. Wrażenia podróżnika. W Krakowie 1912, str. 172.

Známý polský etnograf sebral v knížce své turistické své dojmy, roztroušené po denních listech. V prvních pěti článcích (str. 1—61) vypsal své výlety po severozápadních krajích mazurských a kašub-ských. Jeho dojmy jsou dosti letmé, zakládajíce se na chvilkových stycích s několika místními osobami. Na jich základě činěny některé drobné poznámky dialektické. Hlavní zájem polského turisty byl přirozeně obrácen převážně na poměry národnostní; bolestně konstatován úpadek polské národnosti jak na protestantském „Mazovší", taktéž v katolické Varmii srv. str. 34, 35, „rodiče mluví mezi sebou polsky, ale s dětmi německy, neboť tyto ve škole pouze tomu jazyku se učí." Nepoměrně lepší jsou tyto poměry v kašubských krajích.

Důkladnější jsou poznámky ze severouherských krajů ze stol. Trenčanské, Oravské a Spišské — zaujímají též málem dvě třetiny této knížky. Vedle čistě turistických popisů krajů nalézáme hojné poznámky o tvaru vesnic, popisy chalup selských a jiných staveb, zvláště pak kostelů, ovšem též četné poznámky o lidu a jeho životu, o poměrech sociálních a politických, o vystěhovaleckém ruchu, ojedinělé poznámky dialektické, které všecky také odborný etnograf ne bez užitku si přečte. Hlavní zájem věnoval Zawiliński národnostním poměrům, konstatováním vesnic osazených lidem mluvícím dialektem polským. Dialekt a národnost spisovatel právem nestotožňuje. Aspoň o obyvatelstvu osad v údolí Kisuce a Skaličanky na severu Trenčanské stol. napsal (str. 65) „ludność to jest polska pod względem językowym, charakter zaś etniczny wyjątkiem Skalitego i Czernego bardzo zmieniony ..." O lidu polských osad na Oravě a Spiší podobných poznámek nenalézáme, naopak spisovatel místy vytýká nevelký rozdíl v kroji od lidu haličských krajů pohraničných. Ovšem tu namnoze zakládají se poznámky na chvilkových a časem velmi nahodilých rozhovorech s nějakým místním člověkem. O polských osadách severotrenčanských máme od Zawílinského zvláštní rozpravu, ten lid poznal nejdůkladněji. Překvapily jeho poznámky o osadě Osturni (str. 149. sl.); dávno již z pozůstalostí Luc. Malinow-ského byly vytištěny dialektické texty polské ze Spiše, mezi nimi též ze jmenované osady, a dialekt tento jest nepochybně maloruský, o-všem silně prosycený vlivem polským i slovenským, srv. článek referenta v „Listech filolog.", sv. 30., str. 415, sl.

Na trhu kežmarském zpozoroval spis. totéž co v oravských městečkách, „Kupci mluví špatnou slovenštinou, lid mluví polsky, jen tu i tam vkládaje slovenská slova, na př. „veru", „len", „prisam Bohu", jež nalézáme také v dialekte horalů podhalanských. Tak slyšel polsky též v Malém Slavkově a v Belé (Szepes-Béla, nazval ji Biała Spiska), str. 164. Při tak důležité otázce byli bychom od spisovatele čekali bližší, podrobnější a přesnější zprávy, zvláště, když ne pouze široké obecenstvo než i literárně činní kruhové polští začínají uplatňovati dosti energicky jakési aspirace. jpa.