AdolfČerný: Lužice a Lužičtí Srbové. Česká knihovna zábavy a poučení. Vydává Ústřední spolek českých professorů. Svazek 28. Praha, 1912, u J. Otty. Stran 240 za 1.80 K.

Máme v ruce knížku, jež podává stručně všechny naše nejdůleži-tější poznatky o Lužicí a Lužických Srbech. Spisovatel tu shrnul všechny své po různu roztroušené rozpravy po časopisech, aby je zpřístupnil českému čtenářstvu ve formě ucelené příručky. Hlavní základ tvoří jeho stať v Ottově Slovníku Naučném, sv, XXIII,, str, 926 a násl., na níž buď organicky či neorganicky navázal všechny menší rozpravy jiné. Je tu tudíž otištěn materiál nám dobře známý, pouze nově přehlédnutý, opravený a místy rozhojněný, materiál, jenž je výhradně cenný pro nás tím, že jest snesen v první souvislou knížku, stručný katechismus vědomostí o Lužici a Lužických Srbech. Ze stručné charakteristiky hned vysvitne, co je v knize nového.

Spisovatel po vřelém úvodě, v němž si přeje zvýšenějších styků, českolužíckých, mluví v části prvé (str. 11.—56.) o Lužici, t. j. o jménu země, podává horopis a vodopis, určuje velikost, politické rozdělení a místopis země, načež načrtává dějiny Lužice od doby nej-starší až na naše dny. Část tato je úplným přetiskem z Ottová Sl, N,( jakož i doplňky o státoprávních a jiných pramenech, o znaku obou Lužic a dějinách samosprávy, jež jsou podány podle článku Mích. Horníka v Ríegrově Naučném Slovníku. Část druhá (str. 57.—219.) jedná o jméně národa, vypravuje dějiny národností, podává náčrtek území a statistiku, charakterisuje jazyk a připojuje ukázky hornolužické i dolnolužické, načež přechází к dějinám literatury, zmiňuje se o umění, hudbě a divadle, o životě spolkovém, školství a posléze o lidu lužickém. Zde jsou některé starší zprávy opraveny (jako na př, o náboženství Srbů Polabských na str, 60.), к stati o dějinách národností v Lužici Horní z Ottová Sl. N. přidáno několik poznámek o úmrtí Andri-ckého a Čišinského, jakož i zprávy poslední o živém ruchu v Lužici. Jinak pokračuje stať z Ottová Sl. N. beze změny dále. V statistice jsou novější údaje podle výzkumů A. Parczewského a Ant. Boháče. Rozprava o jazyku je rozhojněna ukázkami, jež docela dobře českému čtenáři poskytují názor o horno- í dolnolužíckém jazyku. Stať o literatuře místy doplněna (jako na str, 135 zpráva o Slováku Dobruckém, jenž psal pod pseudonymem Dušan do Lužice; dále u Čišinského, Muky, jakož vůbec v době poslední o nejmladší generaci); tak rozhojněna i rozprava o divadle, ježto Lužičané si velmi čile zjednávají nové původní i překladové kusy dramatické literatury; nově napsána stať o životě spolkovém, O školství máme nyní nové pojednání v „Slovanstvu" od Jiráka, Kapitola o lidu je rovněž přetiskem z Ottová Sl, N. doslovným. Nově napsány závěrečné úvahy, v nichž spisovatel cituje jednotlivé výroky o existenci Lužičanů, o jích budoucností, výroky, z kterých je patrno, že Lužický Srb je si vědom své národní povinností a nebezpečí, jež mu hrozí se strany germanísační. Adolf Černý tu nepochybuje, že takový národ musí žiti dále, jenž tak dlouho se dovedl obhájiti a stále ve svém uvědomění stoupá. Nicméně stanovisko jeho je příliš optimistické a jeho slova o lužickém nebojácném vystupování (na str. 215.) nutno brati hodně s výhradou. Také my sledujeme vývoj života Lužických Srbů a tu vidíme zcela jasně, jak Lužičané se jbojí každého sebe menšího (ani ne ostřejšího!) projevu, jak jen tu a tam