v Lužici Horní probleskne nenápadně plamen národního uvědomění, spolky nové se sice zakládají, ale to ještě neznamená všechno. Není žádnou tajností, že Hornolužičané se bojí každého jakéhokoliv styku 's Čechy, aby neupadli v podezření panslavistické a že jen spoléhají na benevolenci Němců, aby na dobro potlačeni nebyli. Dolnolužičané pak vůbec jsou dnes v silném úpadku: Literátů nemají, dva časopisy jejich jsou slabé a nicotné, energie národní je pokleslá!! Nesmíme anizapo-mínati, že Lužíčanům vládne živel kulturní tak vyspělý,1 terý dokonce i nás stále ohrožuje, neřku-li Lužičany. Zde není případ Bulharů, kteří bylí pod živlem zcela nekulturním a tudíž se mohli dobře zachovat ai znovu osamostatnit. Ukážeme možná ve zvláštní brožuře na tyto i jiné otázky národní jsoucnosti lužické, kde promluvíme i o dosavadních stycích lužícko-českých. Tím ovšem není řečeno, že by snad Lužičané byli ztraceni. Dokud budou čínni, sami vlastní silou se zachovají a my je můžeme jen z povzdálí podporovatí návštěvami, koupí jejich knih, odbíráním časopisů atd.

V části třetí (str. 220—229) spisovatel otiskuje několik praktických pokynů pro cestu do Lužice, jak je byl uveřejnil v osnově už r. 1896 v „Časopise Turistů". Novější pomůcku stručnou vydal spolek „Ad. Černý" „Vzhůru do Lužice". Spolek založil též v Lužici tři studentské noclehárny za spolupomocí Klubu českých turistů. Bude-li možno, vypravíme co nejdříve zevrubného průvodce po Lužici, aby byl cestovním rádcem našim zájemcům o Lužici a tím snad styky vzájemné posílíme. Snad se podaří pak uskutečnit i několik společných výprav do Lužice — zvláště do Blat. Zájezdy opUčné, t. j. lužické do Čech, se dají asi těžko uskutečniti, ježto Lužičané jen jednotlivě a velmi zřídka Čechy navštěvují (vyjímaje ovšem studenty v lužickém pražském semináři). Bojí se, jak znovu dosvědčuje to, że i o tak výr, znamných událostech českých jako je sokolský slet, novinářský sjezd, odhalení Palackého pomníku atd., lužické noviny mlčí a pouze „Lu-žica" přinesla stručnou noticku, z Čech zaslanou sice obšírně, ale ostříhanou (!). — К cestovnímu náčrtu připojil Adolf Černý seznam pomůcek ke studiu Lužice, přehled lužických časopisů a výpočet hlavních spolků. Následují pak doplňky a opravy a ukazatel. Připojena i nově kreslená mapka z r. 1911.

Přítomná knížka je skutečně dobrou pomůckou pro poznání Lu-žičanů a může býti východiskem dalších studií. Měli by ji čisti všichni Čechové a také ti, kteří v Lužici pracují jako dělníci a podle posledních stesků Hornolužičanů pomáhají lužickosrbské děti poněmčovati(!): Také kus lužickočeské vzájemnosti, ale po stránce negativní. — Materiálu Ad. Černého bylo mnohokráte použito od rozličných spisovatelů, tak že není dnes snad jednoho českého časopisu, v němž by aspoň časem nebyla nějaká zmínka o lužických Srbech. Z něho vycházejí i některé mé články, v nichž ovšem také je leccos nového a jinak podaného, Tak na př, ve „Vlčkově Osvětě" 1911 str. 33 a násl. (v citátu o literatuře lužickosrbské na str, 34 dole dlužno rozuměti články Ad. Černého „Sto let lužickosrbské poesie" v Slov. Přehledu III. a „J. Čišinski a nová doba hornolužické poesie" tamže IX.) Přímý vliv české poesie u Čišinského jsem dokázal paralelními ukázkami ve „Dnu" ze dne 22. a 29. března a 12. dubna 1908. — V poličské „Jitřence" (XXVIII. 1909, 75. a 78. str.) jsem otiskl stať „Z lužicko-