Počátky slovanské hudby.

I.

O tom, co lze pověděti o staré hudbě české, napsali už obsažné statí J. Jireček a Č. Zíbrt, jimiž se řídil i Zd. Nejedlý.1) Ale doklady jejich nejdou před XIII, stol. Chci proto práce jejich doplmíti tím, co víme o hudbě slovanské i v době předcházející, ovšem hlavně na základě pramenů staroruských, které nebyly ani Famincyneni, ani Přívalovém a j.2) náležitě vyčerpány. O tom, jak vypadala stará hudba slovanská, bylo vskutku dosud málo pověděno a tak není divu, že se Zd. Nejedlý v jiné své knize o našich vědomostech velmi skepticky vyslovil.3) Ale doklady, které máme, nejsou přece tak bezobsažné, jak by se zdálo. Jsou jen málo známy a literárně málo zpracovány. Proto, myslím, nepřijde nevhod tato stať. V ní mám na zřeteli hudbu, provozovanou pomocí nástrojů. Že zpívali, jak jednotlivě, tak i ve sborech4) a že se tyto zpěvy pohybovaly v určitých taktech, rytmech i melodiích primitivních tónin, není žádné pochyby, třebas pro to není přímých dokladů.6) Je to také obvyklý zjev na analogických stupních kulturního vývoje. Ale právě proto, že nemáme dokladů, ne-

1) První článek o staré hudbě slovanské znám od Dlabacze: „Etwas über die musikal. Instrumente der slaw. Völker. Mater, zur alten und neuen Statistik von Böhmen". VII. (1788). 81. Potom r. 1879 vydal J..Jireč_ek studii: „O hudebních nástrojích staročeských". Pam, arch. X. 423 r. 1895 Č. Zíbrt příslušné stati v knize: „Jak se kdy v Čechách tancovalo" (Dějiny tance) na str. 1.—38. Zíbrta se přidržel Zd. Nejedlý ve svých „Dějinách předhusitského zpěvu v Čechách" (Praha 1904) 118—123.
2) Srv. práce, uvedené na str. 56. Něco má dále i Bogusławski W. Dzieje Słowiańczyzny П. 887 —909. (Poznaň 1889).
3) Dějiny české hudby (Praha 1903). Úvod.
4) Světské písně byly při lidových zábavách obvyklé. Dosvědčuje to i starobylost a rozšíření výrazu pěti i řada dokladů od XI. století počínajíc (srv. dále výčet na str. 52 sl,), I hostiny v klášteřích se neobešly bez veselého pění. Pravilo metrop. kijevského Jana II, (1080—1089) praví o nich: «Съзываютъ мужа вку-тгЬ и жены и в тЪхъ гшрЪхъ другъ другу пресггьваеть, что лучей створить штръ». (Нет. библ. VI. 16.). Poněvadž byly většinou bujného- a lascivního rázu a přežitkem obřadů a obyčejů pohanských, zatracovala je církev a brojila ostře proti nim, označujíc je ve svých zákazech a poučeních stále jako písně „ďábelské" nebo „satanské" (пЬснп сотонпньеюя, ддавольаая, б'Ьсовсюя, мнраая a tpod.). Ruské doklady viz dále na str. 53, české v Homíliáří opatovickém (ed. Hecht 22, 39, 73), k nimž ostatně srv. i velmi dobrou stať Z d. Nejedlého v díle „ Dějiny předhusitského zpěvu v Čechách. (Praha 1904 kap. IV. 221, otištěno v č. Lidu XIV. 98.). Pokud se ostatních Slovanů týče, tu bych uvedl ještě, že Herbord (Vita Ottonis II. 14), mluvě o jakési slavnosti pohanské v Pyrici u Pomořanů praví: „Quem lusu, luxu cantuque gens vesana celebrans, vociferacione alta nos reddidit aťtonitos" a že u krön. Galia připomíná se „cantilena puellaris" v polských krčmách XI. stol. (Bielowskí MPH. I. 412.) Pohřební píseň dlouhou pěla žena nad ruským mrtvým velmožem r. 922 před Fadlánem. (Srv. můj Živ. st. Sl. I 379). Srv. i Ebbo Vita III. 1.
5) Rythmus písní dokládá nám i to, že se od XL stol. pří lidových plesech stále připomíná tleskání rukou (плескаше, рукоплеекаше), jak vidno z různých textů dále uvedených. V Prav. .Mérilu praví se: «не плясатп тамо, ни плескатп рукама» (Azbukin, РФВ. XXXV. 263. Srv. i str. 257 sl.) Srv. _ dále, jak v XV. století Dhigoš při hrách lidových připomíná „manuum plausus" (His. Pol. ed, Przedzieckí. I. 47) a v XVI. Miechowski praví o Polácích, zpívajících starobylé písně: „cantantes vetustíssíma armina Lada, Lada, Heli, Uleli, Poleli cum plausu et crepitu manuum. (Chron, Pol. 1521. II. 2.).