@Sv50

můžeme o tom nic přesnějšího pověděti a také se, pokud vím, dosud nepodařilo srovnávacím studiem lidových písní slovanských dodělati se pravděpodobných forem hudebních, na nichž prvotní píseň slovanská, milostná, válečná nebo obřadní spočívala. Vše, co víme, týká se jen zevní stránky hudby instrumentální.

Druhy nástrojů hudebních, se kterými se setkáváme už na nej nižších stupních kultury, u zcela primitivních národů, jsou: 1. skupina nástrojů, vyvozujících pouze rythmicky hluk a takt, jako jsou (mimo dlaně lidské) dřeva o sebe tlučená, klapačky, rachlátka, sestavená z různých drobností nebo s dutých skořep ovocných (tykvových), na vyšším poněkud stupni vývoje doplněných dutými tělesy, do nichž se bije a to buď s dutinou otevřenou, nebo koží potaženou (bubny) nebo desky ploché, úderem zvučící (srv. čínský gong, tantam), zejména kovové.0) 2. Dále skupina nástrojů, které vyluzují melodie, jež sice najisto jsou pozdější první skupiny, která nejdříve vzniká, ale jež nalézáme také u národů velmi primitivních. Jsou to v prvé řadě různé druhy dechových nástrojů, v druhé řadě strunných. Obé zprvu byly jednotóncvé, vhodné jen k sesílení hlasu lidského а к udržování taktu, ale obé byly schopny melodického vývoje.

Prvou řadu tvoří jednak trouby, rohy nebo mušle (ty se však dlouho dále nevyvinuly), jednak nástroje pištící (píšťaly, flétny), vykazující postupem vývinu bud rozmnožení dírek, nebo různě dlouhých píšťal v jedno sestavených, druhou řadu nástroje strunné, při nichž napjaté vlákno udeřením nebo třením přiváděno je do chvění. Tyto nástroje vznikly ponejvíce z luku s napjatou tetivou, jež zaznívala při vypuštění střely. Tón se mění různým napjetím nebo různou délkou vlákna a sesiluje resonančním tělesem. Tak vznikly postupem doby nástroje o několika strunách ladění schopných a jsou také v primitivních kulturách už značně rozrůzněny.7) Resonanční těleso mělo při tom ovšem původ jiný a snad vůbec technika, která smýkáním vyvolává zvuk, nevznikla na tětivě lukové, nýbrž samostatně na dřevě vruby opatřeném.8)

Na konci doby pohanské kultura slovanská, která ostatně nebyla ani před tím beze styků s vyspělými a hudebně vzdělanými národy antickými nebo orientálními, byla přirozeně také na stupni, na němž se shledáváme se všemi právě uvedenými druhy nástrojů. Ale ovšem nebyly všechny druhy u nich stejně staré a nebyly také všechny jim vlastní. Starými nástroji, kterých slovanský lid užíval typicky v X. až XII. století při každé slavnosti, pří každém veselí, ať to byla svatba, nebo pohřeb, nebo výroční slavnost náboženská, byly trouby, píšťaly, bubny a housle. Zvukům, jimi vyluzovaným, říkalo se už tehdy, jako dnes, hudba, str. гудьба, гуденье, srb. гулене, pol. gędżba.9) Ale terminy tyto vedle tohoto širšího významu značily pů-