str. 60
Jinak však zůstává faktum, že trub u Slovanů před X. století doložiti nelze. Ani arabské zprávy X. stol, se o nich nezmiňují a nelze tudíž domněnky Privalovovy o byzantském původu rovných slovanských trub naprosto zamítnouti. Mimo to svědčí pro ni, že miniatury a fresky XI.—XII. stol., vzniklé pod vlivem římského a byzantského umění, kreslí v rukou pastýřů, andělů, vojínů a hudců dvorských
Obr. 6. Pastýřské trouby, fujara a píšťaly slovanské
a) pastýřský roh ze středni Rusi; b) trúba z Detvy; c) fujara z Detvy; d) ruská svirěl ze Smoleńska; e) valašská píšťala nebo jihoruská sopilka,
trouby této konické podoby: tak miniatury západoslovanských kodexů i fresky Sofíjského soboru v Kíjevě, nebo Dmitríjevského soboru ve Vladiměři, nebo žaltáře Chludovského (srv. obr. 8.)
Píšťaly.
O píšťale a jejích formách nevíme mimo různá jména téměř nic, Nejstarší názvy ukazují na onomatopoetícký původ, na svištivý ráz zvuků píšťalami vydávaných proti zvuku trub a nástrojů strunných, tedy toho, co zváno bylo piskem proti hudbě.63) Sem náleží především slovo píšťala, stč. p i š č e 1, str. пищаль 64), dále свирЬль 65) а сопЬль 66). Staré, ale nejasné mně výrazy jsou ještě
63) Srv. výše str. 51,
64 Vystupuje v staroruských textech od XI. stol. vedle trub a houslí, tedy na místě jinde Doložených svirělí a sopělí. Srv. na nř. u Sraz něvského Мат. II. 945: Psaltyr s tolk. Feod. LXXX. 3, Dan. III. '10 (Upyr), Amos. VI. 5. (Upyr 21), Jezech. XXIII. 42, Tolk. (Upyr. 213), Zlatostruj 8, Minej r. 1097 79, 96. Srv. dále i шидальникъ v Jurjevském evang. r. 1119. (Mat. IX. 23.) O rozšíření slova u Slovanů srv. B u d i 1 o v i č Слав. II. 151., Prívalov VIII. 261.
65) Srv. dallší doklady z XL—XII. stol. u Srezněvského III. 273, 274 s. v. свирЪль, свпрыгь, свир-Блы-гакъ, свпрЪльнып, свирятп. Mimo doklady již výše uvedené připomněl bych aspoň ještě letopis k r. 1038, kde se praví, že ženy císaře Konstantina milovaly лпковане, свпрЪлп и гусли СПСРЛ. IX. 81). К etymologii slova srv. Srezněvskij 1. c. a Prívalov VIII. 242, 258 (od koř. svar, svara — zvuk), Jagíé Rad XXXVII. 56 (od sur, svir), k rozšíření u Slovanů srv. P r i v a 1 o v 'l. c, B u d i 1 o v i č Слав. И. 150.
66) Srv. jiné doklady z XI,—XII. stol. (Ostrom. Ev„ Mat. IX. 23. Pandekt Ant. 214) u Srezněvského III. 464 s. v. сопЬль, сопьць, сопЪтп. К výkladu (od koř. sop — zvuk foukavý) srv. Jagié 1. c, Prívalov VIII. 271 sl., k rozšíření Budilovič 1. c. 151.
|
