a duševní rozvoj člověka. Neboť tam tna Podhali, příroda rázem svým liší se úplně od ostatních krajů polských; jest divoká, hrozná, patříme-li na ohromné žulové štíty tatranské, jest svěží a krásná, díváme-li se ima Nowy Targ v dolině pilné zelených lučin a pastvisek zpestřených pohorskými květy. Země chudá, jalová a skalnatá. „Tam chléb přestává, voda a skály se počínají", říká o své zemí horal. Přes to však tak s ní srostl, že se s ní loučí v hlubokém bolu, jede-li za moře na výdělek a vrátiv se, kupuje za ušetřený groš stou chudou zemi. Musí tedy býti cosi v té skalnaté zemi, v přírodě tatranské, co lid к ní poutá.

Pozorujeme-li život na Podhali, přesvědčujeme se, že horal spolu s přírodou tvoří jednu bytost: příroda její stránku fysickou a horal duševní. Horal jest dítětem přírody, jejíž divy a změny pozoruje celý život. Zdá se mu, že ty sovy, mniší, kamzíci spící prostřed ohrom-mých hor, raději chtěli — zabloudivše tam před věky — zkameněti, jen aby zůstali uprostřed Tater a byli denně svědky čarovných, tajemných zjevů, jež lze spatřiti na žulových štítech, v hlubokých jeskyních a staletých hvozdech.

Jako matka vychovala si tatranská příroda svůj lid, dala mu ráz odlišný od obyvatelů rovin, dala mu vášnivosť, půvab i hrůzu, smělost, křepkost, energii a schopnost к rozmanitému povolání. Naučila ho zákonům života, dala mu tvrdost, silme svaly a plece, pružné tělo, hbité nohy, aby se mohl volně pohybovati po svém roidném kraji. Dovolila horalům hledatí pokladů v lůně 'hor, naučila je dobývat! zlata pod Kriváněm, taviti měď a železo, aby mohli uživíti sebe a své rodiny, zejména v nejhorší době, přede žněmi, „před novým". Naučila je připravovatí léky z mocných bylin, obklopila je množstvím božstev, aby je opatrovala při každém kroku. Dala jim též jakousi odlišlirost plemennou, ale nezapomněla vypěstiti v nich mároidní uvědomění, jehož důkazy podávali od dávných 'dob, — Štíhlá, pružná postava, tvář oholená a hubená, orlí nos, vysoké čelo, velké, jasné oči, plné síly a ohně, vlas plavý, lehký krok, nohy schopné udrželi se na stezkách jiným nepřístuptaýcih — toť vnější ráz horalův. Ráz jeho ducha shoduje se rovněž s přírodou. Rodová pýcha, táž, jako u mocných magnátů polských, vědomí síly a povýšenosti duševní nutí jej, shlížeti pohrdlivě na nemotorné obyvatele nížin; uhlazené chování, zlnačná chápavost, bystrý rozum a odvaha, záliba v hovoru se vzdělanými lidmi, schopnost vyšlo viti jasně své myšlenky, výjimečná inteligence, jež se rychle orientuje, vášnivý temperament — toť základní rysy horala, jež ho činí odlišným od ostatního lidu. — Ovšem nelni (prost ani stinných stránek, jež se vyvinuly ze styku s přijíždějícími hosty: chytrost vůči podezřelým lidem, 'lstivost, mstí-vost vůči těm, kteří mu ukřivdili •— to jsou staré stíny, ale k nim připojilo se časem sudičství, potutelnost a nedůvěra vůči „pánům", zkaženost mravní (zejména v Zakopaném), chtivost „užiti světa" a opilství.

Dávný život pastýřský měl mnoho podobného^ s kočovnictvímu Daleko od světa i lidí připravoval se juhás k zbojnictví půtkami s j'uhásy liptovskými nebo oravskými. Nejednou musil se potýkali s medvědem nebo vlkem — tak se stával lovcem.

Co bylo kdysi bohatýrského v životě Podhalan, vykrystalisiovalo v lidové pověstí o „zbojníku", jenž hynul na šibenici s touže odvahou,