Tichého oceánu, ve východní a severní Asii a Americe, jichž příbuznost chtěl dokazovatí Frobenius a všude ukazuje nesprávnost vývodů tohoto učence i samostatný vývoj mytů u jednotlivých národů, zvláště amerických vůči mýtům východoasijským a oceánským i při-připouští leda souvislost obou posledních. Mimo jiné probírá „myt" v podáních evropských národů velmi hojný o labutích pannách (Schwanenjungfrau), který jest znám také národům oceánským (str. 119 sl.), ale nadmíru stručně a je podivno, že nepřipomněl Hartlandovy velmi obšírné výklady právě o těchto tradicích ve spise „The Science oi Fairy Tales".

O něco více pověděno o motivu, že zakletá bytost osvobozena, když byla její zvířecí kůže spálena (str. 123—134); připomenuty hojné verse severoamerické, a uvedeny tři islandské, estonská, mongolská a ruská pohádka — jak viděti, ani přibližně nebyla látka vyčerpána, a na základě toho materiálu, jehož spisovatel užil, nelze dospívati к žádným výsledkům. Zvláštní jest, že nepoukázal ani slovem na to, že ještě více jest rozšířen druhý motiv, že předčasným spálením zvířecí kůže bylo osvobození zakleté bytosti oddáleno. Naposled promluvil spisovatel o tematu zcela zvláštním: řada osob má jediné společné oko, které si, potřebí-li, půjčují, aneb jak se jisté bytosti baví vytrhávajíce si oči, pohazujíce je a opět je zachycujíce do očních důlků, jiné ještě,, kde slepým ženám vráceny oči, vrácen zrak. Jsou to zajisté tři zcela samostatné látky, ale některé podobné rysy jsou mezí nimi, vracení zraku, mezi pověstmi vypravovanými v Polynesíi a v severní Americe, tak silné, že spisovatel sám se spokojuje pouhým odkazováním na nemožnost přímých styků mezi Polynesií a severní Amerikou (str. 146), a chtěl ponechati otázku nerozřešenou (str. 147). Podivno, že si spisovatel nevzpomněl na látku u nás rozšířenou o Bazalce; slepým manželům víly a p. ukradly a skryly oči, rek je vílám odejme a manželům vrátí. Vůbec pozorujeme ne právě důkladnou znalost lidových podání u našeho debutanta, který mimo jediný přespřílišný projev skromnosti (na str. 147) vystupuje s dosti značným sebevědomím.

V poslední části své knihy probírá spisovatel souhlasně s uloženým programem „etnografické analogie v číselných a počítacích metodách" (str. 149 sl.) a do úvodu položil přehled spisů této otázce věnovaných. Jeho rozbor tohoto bohatého a zajímavého materiálu jest velice bystrý a nejlepší částí jeho knihy. Možno s ním souhlasiti, že jest rozdíl mezi uměním počítacím a mezí tím, kolik samostatných výrazů má který primitivní národ pro čísla; nedostatek většího počtu samostatných slov pro číslovky neznamená nutně nedostatek pojmů pro číslovky; označení vyšších číslovek od 3 počínaje tvoří se skládáním slov pro 1, 2, podobně jak my utvoříme výrazy od 11 nahoru skládáním. Ale nepochybně jest počítací schopnost primitivních národů namnoze velmi obmezena. Národové čísla vyjadřují způsobem velmi různým a vytvořili nejspíše samostatně — tak to aspoň dokazuje spisovatel této knihy — různé systémy číselné: binární v Australii a u některých lesních kmenů jihoamerických, kvinarní a prstové číslovky u Eskymáků grónských, u Indiánů severoamerických a jihoamerických, u kmenů mluvících jazyky malajsko-polyneskými, místy též v Australii a také indoevropský pravěk užíval asi kdysi prstových