str. 88
číslovek, čemu nasvědčuje výraz pro číslovku pět, který uváděn v souvislost se slovem pěst. Místy vyvinul se konečně vigesimální system u některých kmenů severoamerických i jihoamerických: a sice nejspíše na severu i na jihu nového světa samostatně, spontánně; počítají takto ještě někteří kmenové afričtí, dále ve východní Asii, kdysi též v jihovýchodní Asií, než pronikl system decimální, dále na ostrovech Tichého oceánu, a v Evropě konečně počítali tak Keltové, odkud počítání takové proniklo do francouzského jazyka; dále Baskové a sledy nalezeny ještě v albánštině. Dodáváme, že sledy takového počítání se vyskytují také v rezjanském dialekte: 60 označeno trikrát dwájsti, 80: štiríkrat dwájsti, štírkradwjíste, 72: trikrát dwájsti mu dwánijst, 90; štirkradwjíste na doěsat, 78: štirikrat dwájsti máni dwa a j. Baudouin de Courtenay shledával tu své doby vliv starých obyvatelů těchto krajů, Karnů. (Славянами Сборникъ 1876, III., 354.)
V závěrečném doslovu (str. 203 sl.) shrnul spisovatel ještě jednou své výtky hlavně proti Frobeniusovi, opíraje se o Fr. Boase, Ehren-reicha a j.; zdůraznil, že mezi Amerikou a ostatním lidstvem nebylo styků, a že styky severoamerických pobřežních krajů se severovýchodní Asií jsou dosti mladého a obmezeného rázu. Nepopírá ovšem naprosto přejímání ani v mytologii, ale žádá, aby bylo v každém jednotlivém případě přísně dokazováno. Jest však podívno, že všecken dosti bojovný duch provívající celou knihou končí skromně slovy: „Mit einer Reihe allerdings sehr notwendiger Einschränkungen dürfte der Grundsatz, der mit dem etwas mystischen Terminus, ,Völkergedanke' nicht ganz glücklich gekennzeichnet ist, seine relative Berechtigung immerhin darzutun imstande sein." jpa.
*
Aug. Hausrath a Aug. Marx: Griechische Märchen, Fabeln, Schwanke und Novellen. V Jene u E. Diederichse 1913, str. XXII. a 362.
Literární tvoření starověké nemělo náležitého pochopení pro výtvory lidové fabulistiky, ačkoli zvláště u Řeků, národa tak živou fantasií obdařeného, byla jistě bohatě vyvinuta. Umělá literatura, podřízená přísným zákoniim stilovým, jednotlivým druhům poesie i prosy již od počátku vytčeným, neuznávala prostá vypravování taková za samostatný útvar, rovnocenný ostatním a připouštěla je leda jen jako vložky a to ve formě zcela změněné, zbavené lidového tonu a přizpůsobené požadavkům stilovým. Ani o staré formě lidové bájky zvířecí, jíž jedině dostalo se hojných zpracování literárních, nemůžeme si uči-niti jasné představy. Ještě nespíše dovedli se přiblížiti lidovému rázu starých legend a novell iónští novellísté (λογοποιοί) ; způsob jejich vypravování poznáváme nejlépe ze zlomků starých řeckých historiků, především arci z Herodota. Z velké části jest však tento lidový ton už zcela setřen a nahrazen rhetorickýmí prostředky stilistickými, Vrcholu v tom směru dostoupil ovšem Apuleius svou pohádkou o Amoru a Psyche, ač podle posledních prací, otázkou tou se zabývajících (R. Reítzensteím: Das Märchen von Amor und Psyche bei Apuleius, v Lipsku 1912 a R. Helm: Neue Jahrbücher 1914, str, 161 п.), jest
|
|
