riantů Sušilových jest nepochybný a jazyk ukazuje, že byly zapsány ve východní Moravě nebo ve Slezsku.

Ačkoliv se písině tohoto cyklu podle závěru dělí na 2 skupiny, jsou po stránce formální i obsahové tak shodné, že tvoří jedinou skupinu.

Cyklus 3.

V oblasti moravsko-slovenské vyskytují se mimo uvedené texty ballady o zlém milenci, jež se obsahem značně liší od písní 1. a 2. cyklu.

Motiv a): Milenec vylákal dívku a pak ji rozťal v lese. Motiv b): Milý veze dívku přes řeku (moře) a uprostřed káže dívce sesednoutí s koně. Tyto dva motivy byly sloučeny a tak vznikla skupina textů, které znám na půdě západoslovanské jen v oblasti moravské a slovenské. Varianty: Šafařík, P.jsně II 73 (43), S„ 81 (87), 164 (164), 112 (113) ibid. str, 780. BNP 2 (3), S. n. p. II5 77 (159), BNP 1901 37 (44). Sl. Sp. II 265 (727), III 14 (29), III 74 (207). ČL XII 278.

Z Moravy pronikla píseň do Slezska: Cinciała (Zbiór wíad. IX.) č. 109, 119. Jest možno, že sporadicky najdou se i v čistě polských územích varianty tohoto cyklu, ale rozhodně není rozšířen v polské oblasti tak, jako v moravské a slovenské.* К této skupině textů rozmanitě kontaminovaných, přiřazuji také itext p. Černíkův a varianty, jež jsem nahoře uvedl.

Cyklus 4.

V poznámkách o německých textech (Łiederhort I str. 120) upozornil Erk na skupinu písní, v nichž dívka přepadená v lese sama se zachrání tím, že lstí zmocní se meče vrahova a připraví mu osud, který chystal jí. Na půdě západoslovanské vyskytuje se tento typ jen sporadicky. Karłowicz (Wisła IV 406) zná 2 v hlavních rysech shodné varianty písně, líčící smrt svůdcovu.

Jest to velmi starobylá verse, zachovávající ještě starý rys, že zrádce zavede dívku do lesa a tam jí ukazuje na stromě těla osmí dívek, jež zabil. O variantech československých nevím,

J. V. Aničko v: Язычество и древняя Русь. Petrohrad 1914. Stran 386. Cena 2 ruble.

Velmi potřebnou a záslužnou knihou obdařil nás J. V. Aníčkov. Kdokoliv pracoval v starém slovanském folkloru nebo v mythologii slovanské, měl velmi často co děla ti s řadou ruských pramenů důležitého íoibsahu — církevních to poučení proti zbytkům pohanství — ale užití jejích ztíženo bylo tím, že texty byly těžko přístupné, že nebyly dosud řádně kriticky vydány a z částí i obsahu záhadného a sporného datování. Sám jsem s, nimi měl dosti obtížné práce, a dovedu proto plně oceníti službu, kterou nám prokazuje J. Aníčkov tím, že hlavní dva texty a sice «Слово н'Ькоего Христолюбца, ревнителя по npaBoi в-Ъре» а «Слово св. Григорья, Í3o6pí>TeHO в тол-ц-Ьхъ о томъ, како первое погани суще языци кланялися {доломъ i требы им клали; то i нынтэ творятъ» řádně vydal a kriticky