Слово о твари и днш рек. нед-Ьля, Слово отъ св. Евангел1а a hlavne známé Слово св. 1оанна Златоустаго, о němž Aničkov dovozuje (87 sl.), že je to kombinace různých Slov, hlavně Slova о ведр-Ь и казняхъ бож1ихъ a Besedy sv. Grigorija о избиении града (92, 93) také tz XI. stol.

To je obsah první části louhy, v níž Aníčkov dokazuje podrobnou analysou stáří obou základních poučení i jejich věrohodnost proti skepsi Jagíóově, což vše pokládáni za správné. Byl jsem ostatně vždy mínění, že do jsou piatmátky staré a jsou skutečným odrazem boje křesťanství s pohanstvím. Tím íovšem nechci říci, že také se všemi detaily Aničkovovy argumentace a jeho filologickoliterární metho-dy souhlasím. [Nepokládám se sice za oprávněna, abych ji kriticky posuzovali, ale nemohu zapříti dojmu, že Aničkov zachází příliš daleko ve vyhledávání vložek a v rekonstrukci původního textu, zejména mi zůstává peichybno, zdali vše, co je narážkou na pohanství, je pozdější vložkou (83) a zda vskutku v první době po přijetí křesťanství byla perioda tak absolutního mlčení o starém pohanství (умолчаше), jakou předpokládá a s jakou (operuje Aničkov, (107 až 109). Nemohu na př, dobře pochopiti, proč by (zpráva Slova sv. Grigorija, že kladli Slované oběti upírům a bereginám, musila bytí teprve pozdější vstavkpiu přejatou z letopisu ze slov filosofa k Vladimírovi, kde izní ostatně text jinak (264). Rozpor tento však na věrohodnosti vložek nic nemění, poněvadž i Aníčkov vznik jejich z tradice lidové klade před XII. stol., dci doby reakce volchvy vzbouřené (140, 227, 229), nebo do' počátku jejím (232) a má je za zcela hodnověrné (233). Pokud se však datování týče, měl bych vznik Slov spíše za trochu starší, proto, že v nich není narážky proti volchvům, kteří zejména v druhé polovině XI. stol. způsobilí řadu vzbouření. A to bychom jistě čekali, kdyby byla vznikla teprve po těch revolucích.

Druhá část knihy obrací se k vylíčení poměrů, v nichž se naléhalo křesťanství a pohanství v XI. a XII. stol. Rozbírá materiál kulturní, nejdříve zprávy o hrách a plesích, .proti nimž se poučení staví, poněvadž byly spo-jeny se survivaly pohanskými (160 sl.), vykládá, co byli první kněží a jaký byl (jejich stav (164 sl.), dále ukazuje, jak křesťanství se šířilo nejdříve do vrstev vyšších (170), přizpůsobilo se družinnému bytu ruskému, i hostinám (пиръ) družiny knížecí, kde ovšem místo starých písní nastoupila poesie nová (173—189). Aničkov se domnívá, že podobně -jako tomu bylo na západě Evropy, tak i izde vznikla řada bylin poidnětem církevním. Typ pěvců je zachován v tradicí o Biojianoví (202 sl,, 208 sl.) Po exkursi o datování a věrohodnosti mythologických vložek v Slovech, jejíž výsledek jsem už svrchu uvedl (227—233) obrací se dále Aničkov v kapitole XI. k tomu, aby z pramenů vybral a zkonstruoval vše, co víme o pohanství ruském. Probírá zprvu zprávy o bozích, zejména o Perunovi, kterého pokládá jen zia oficiálního boha knížecí družiny, jenž lidu nenáležel a jenž proto zanikl hned s přijetím křesťanství (262—268), jako jiní bohové Vladimírovi. Potom se obrací k volchvům, jejich organisaci a význam/u, srovnávaje je se šamany (270 sl.) a vůbec v nich uznávaje silný vliv finský a naproti nim líčí úkol a význam prvních ruských popů, jejich boje proti volchvům, kteří konečně klesli se své výše a platnosti jen na zcela nízký stupeň (Aníčkov zove to 279 перерождеше волхвовъ), ale nicméně zůstalí hojně mezi lidem, zejména volchvy