ženské. Vedle vlivu finského, působily na ruskou magii i vlivy orientálně křesťanské, sektárske). Po tomto exkursu o magii vrací se Aničkov znovu к systému bohů: Svarožič nebyl bohem, ale jen označením posvátného ohně (291), Vladimírovi bozi nebyli národní, nýbrž jen oficiální bozi knížecí družiny a byli Vladimírem zcela nově úředně ustanoveni (313 sl.) a postaveni vně dvorce proto, alby byli ctěni i mimo družinu, Vladimír tím prostě provedl v Kijevě a i v Novgorodě nábožensko-polítickou reformu, ustanoviv Peruna a ostatní za bohy, kteří se mají nadále všeobecně v jeho říši uctívati (319—327). Zcela jiný názor na pohanství než panovali v XI. stol,, nastal později ve XII. a ohlasem jeho je Slovo o pluku Igorově. Pohanství přestalo býti nebezpečné, přestalo býti píchanou ia: bohové staří povznášení jsou docela za praotce Rusi; vznikl tedy jakýsi druh euhemerismu (335—341),

Tato druhá část knihy J, Aničkova je bohatá novými myšlenkami a neváhám doznatí, že jsem tam našel řadu zajímavých a nových poučení, Zejména pokládám za velmi poučné jeho1 líčení o poměrech knížecí družiny, o třídě volchvů, o postavení prvních křesťanských popů, o hospodářské podstatě některých kultů, zejména slunečního u Slovanů, o hrách a plesích, o dvojí víře na přechodu atd, Líčení toho všeho je velmi plastické, třebas místy trochu rozvláčné. Větší kon-cisnost by nebyla knize na škodu.

Na druhé straně vzbuzují však jiné jeho myšlenky a theorie skepsi, anebo je vůbec nemohu přijmouti. Tak zajisté není dostatečně doložen předpokládaný silný finský vliv na ťuské volchovstvo, poněvadž se tu jedná o zjevy, které v magií na všech stranách se spontánně vyskytují, není dostatečně doložena theorie o církevním vlivu na vznik epické poesie XI.—XII. stol,, dále není náležitě lodůvodněn a vyložen převrat od prvního názoru na pohanství v XI, stol, к druhému názoru ve XII. Stanovisko autora Slova o pluku Igorovu zůstává namnoze nepochopitelné, byla-lí před tím perioda úplného potlačení všech vzpomínek na pohanství. Proč najednou pohanství přestalo býti pohanou (срамъ), odkud ta jeho glorifikace a euhemeristické názory na bohy? A proč najednou neuznává Aničkov významu, který Ghor-sovi a Stríbogu dává zcela jasně autor tohoto Slova (340, 341), když jinak názor jeho má za obnovení tradice starého pohanství? Zejména však nemohu pokládatí Aničkovovův jinak duchaplný výklad o ctění Peruna a jiných letopisných bohů ve všech hodech za správný, Aničkov soudí, jak jsme viděli, že to byl jen oficiální bůh knížat a jeho družiny, lid že ho neznal a nectil, lidu byl indiferentní. Ale к takovému vývodu dojiti mohl Aníčkov jen proto, že nedbal dokladů dosvědčujících ctění Peruna i po ostatním Slovanstvu a že nechtěl dáti víry zprávě Slova sv. Grigorija, poidle níž ještě na konci XI. stal. po venkově ruském ctili Peruna. Obé je však nesprávné. Přiznávám sice, že nelze žádné rozhodné váhy klásti na doklady, které nedávno snesl J. Ivanov pro ctění Peruna a Jíhoslovanů, ač i těch neodmítám, ale'u jiných Slovanů je pokládám za evidentní. Zvali-li na př. Pola-bané čtvrtek dnem Perunovým, tedy byť to vzniklo vlivem germánským, přece supposice Perúna ukazuje nai jeho existenci a ctění. Po-kládati Peruna jen za boha nordické knížecí družiny, mám za nesprávné a není naprosto důvodu, proč najednou nevěřiti zprávě Slova, že щ ctil i lid na ruském venkově. Je nedostatkem práce Aničkovovy, že vůbec vykládal ruskou mythologii bez náležitého ohledu na