ostatní Slovany; tak přece postupovati nelze a nelze prostě přechá-zeti paralely západoslovanské (269). Rovněž nemohu souhlasit! s tím, že by Svarožič byl značil jen posvátný oheň a že z něho vymyšlen (выдуманъ) byl teprve Svarog na místo helénskeho Hefaista v překladu Malalově. Zde opět Aničkov nevzal náležitě v úvahu význam Svarožíče v Retře nesporně doloženého.

Každým způsobem zasluhuje však kniha Aničkovova bedlivého studia od každého, kdo se otázkami těmito a počátkem ruské literatury vůbec obírá. Je to, jak jsem řekl, kniha vellmi záslužná a cenná.

*

Ethnographische Karte der Balkanhalbinsel nach allen vorhandenen Quellen und eigenen Beobachtungen von prof. dr. J. С vij ič, — Měř. 1 : 1,500.000. Petermanns Geogr. Mitteilungen 1913, I., Tafel 22. S doprovodem «Die ethnographische Abgrenzung der Völker auf der Balkanhalbinsel». Tamtéž, 1913 L, str. 115—118, 185—189, 244—246.

Mapa Cvijíčova hledí vystihnouti národopisný stav poloostrova před válkou. Podkladem jsou jí vlastní rozsáhlá pozorovaní, jakož i poznatky autorových žáků, statistické údaje sbírané z návodu bělehradské university od kněží a učitelů, oficielní statistické Udaje, pokud existují a konečně starší mapy, jakož i práce jiných autorů.

Cvijič užívá koloritu pro značení národností. Vedle toho však mapa zaznamenává i náboženství různými značkami.

Balkánský poloostrov mnohými částmi svými je dosud poměrně málo prozkoumán a tak i znamenitý znalec jako Cvijič musí mnohdy opírati se o údaje starší nebo méně spolehlivé. Mimo to národnostní pohyb a poměry assimilační dosud nejsou ukončeny a territoríální změny poslední doby jistě také budou míti za následek změny národnostní. Mapa tedy pochopitelně, aspoň některými svými částmi bude potřebovati během doby revise. Nicméně je to dílo znamenité a dlouho bude podkladem národopisných studií poloostrova.

Národopisné poměry hledí Cvijič vystihnouti pokud možná přesným zjištěním hranic jednotlivých národů a národnostních ostrovů. Při tom mnohdy vkládá přechodné území.

Severní hranice Řeků je poměrně nejlépe prozkoumána a také poměrně málo se posouvá.

Již na Šafaříkově mapě jest dosti přesně vedena. Cvijič opravuje některé starší omyly a snaží se ji přesně vésti. Pro značnou část (Olymp — Soluň — Mesta) užívá vlastních výzkumů, jinak užívá údajů a map cizích. Národopisné poměry mezi Strandžou a Cařihradem jsou značeny schematicky, protože pro tento kraj není podrobných údajů. Za nejistou i na své mapě pokládá Cvijič hranici Turků a Pomáků.

Těžko jest dle osobních poznatků autorových vésti hranici mezi Řeky a Tosky. Jsouť Toskové většinou pravoslavní a mluví řecky.

Slovanská hranice proti Albáncům a Řekům objímá kotlinu P r e-spanskou tak, že tato jest ještě slovanská, jde pak jižně od К a-s t o r i e (ač tato jest převahou řecká), к jezeru Ostrovskému a k ústí Vardaru. Vedle toho však v tomto kraji nalezneme Aromuny a Turky (oblast k a j 1 a r s k á).