„guľaní" v Moskvě i v Petrohradě, na Něvě konány vyjížďky, při nichž sbory domácích hudebníků hrály oblíbené písně, starodávné tance udržovaly se při dvoře Kateřiny II, a dlouho potom — slovem, lze říci, že představitelé nejvyšší „osvícené" společnosti nelišili se vkusem a zálibami valně od kupců a mužíků. Můžeme-li to říci o aristokratických kruzích obou residencí, platí to tím spíše o venkovském statkářstvu, málo vzdělaném, žijícím namnoze úplně podle zásad Domostroje. Také na venkově nevolnické orchestry udržovaly lidovou tradici a služebná děvčata často obveselují panstvo zpěvem a chorovodem. Nezapomínejme ovšem, že v této době lidová píseň ■jest ještě v plmiéim květu. Anglický cestovatel, jenž koncem 18. stol. cestoval po Rusku, jest unesen zpěvností obyvatelstva a zádumčivou krásou nápěvů. Vozka, který ho veze, zpívá od stanice ke stanici často po několik hodin svou nekonečnou píseň, zpívá se na polích, ano ve vesnících nalézá к velikému překvapení mistrně secvičené sbory, které si navzájem odpovídají atd. . .. Stejně oblíbeni byli i vy-pravovatelé pohádek. Polní maršálek Apraksin, generalissimus ruské armády v sedmileté válce, jest typem starého bojara v německé uniformě. Cestuje v ohromné „kalmycké" kibitce kryté koberci a když večer pobočníci a generálové přijdou к němu, nalézají v hlavách jeho starorusky upraveného lůžka granatnika, který maršálkovi vypravuje před usnutím pohádky.

Příklad není ojedinělý, neboť «сказочники,» «шуты,» «дураки» a pod. byli oblíbeni ve všech vrstvách šlechtických hluboko do stol. 19. a ještě Tolstoj usínal jako hoch při vypravování slepého nevolníka, znamenitého „razskazčika", jejž děd Lva Nikolajeviče koupil právě pro jeho vynikající vypravovatelské umění. — Tato fakta dokazují, že ani v první třetině 19. stol. nemůžeme mluviti o propasti mezi lidem a inteligencí, neboť život vyšších vrstev byl jen pestrou — a ovšem často velmi nepodařenou — směsicí názorů z dob staro-moskevských a západoevropské kultury. Cizincům to neušlo. Ségur, jenž viděl petrohradský dvůr ve druhém desítiletí 18. věku, poznamenává, že vedle několika osobností, jež by byly ozdobou nejskvě-lej/ších dvorů západních, nalezl množství starců, kteří svými mravy, svou nevědomostí a předsudky hodili by se spíše do doby bojarské, než do věku Kateřinina. Stejně mluví i zápisky ze zač. 19. stol.

Bezsonov nazval dobu Kateřiny II. „věkem Pěsenníků" a doklady Trubícynem snesené ukazují skutečně, jak veliký význam měla lidová píseň ve společenském životě 18. a první třetiny 19. stol. Pozoruhodné jest také, že společnost nemá příliš theoretíckého zájmu o lidovou poesii: miluje ji jako lid, t. j. nečte písní, zpívá je. Již v době carevny Alžběty objevují se snahy použiti lidových melodií pro divadla a tance. V době Kateřiny II. zabývá se tím několik kapelníků a skladatelů, z nichž dvorní kapelník Kozlovskíj jest jíž vlastně hudebním etnografem. Chodí po vesnících a krčmách, zastavuje mužíky na náměstích a dává si zpívati, zaznamenává si zápisy atd. Nejoblíbenější nápěvy vydávají se tiskem a bibliografie zaznamenává počínaje r. 1774 četná hudební „alba", periodické hudební „žurnály" atd. Autor podává (kap. II.) podrobný výčet těchto publikací, upozorňuje mimo jiné i na vědecké pokusy objasniti ráz ruských nápěvů, na př. na známou předmluvu N. A. Lvova k jeho sbírce. Lvov žádal již od zapisovatelů, aby nápěvů neměnili, neupravovali, nýbrž zazna-