menávali přesně tak, jak slyšeli. Činností pěveckých sborů, koncertních umělců a později i cikánů rozšířilo se množství nápěvů ve vyšších vrstvách a byly záhy všeobecně známy. Bylo ještě třeba, aby společnost měla po ruce zásobu textů к oblíbeným nápěvům. 0 to pečovaly rukopisné sborníky, které od let sedmdesátých vycházejí také tiskem. Byly vydávány hlavně pro „vyšší společnost", jak dokazují uctivé, „galantní" předmluvy, a poznámky к textům jsou svědectvím, že volbu obsahu určovaly nápěvy. V letech 1770—1830 vyrojilo se množství těchto pěsenniků, ale obsah jejich jest poměrně chudý, podávají se většinou varianty určitých, patrně nejoblíbeněj-ších písní. Rozborem obsahu (kap. III. а IV.) dospívá autor к těmto výsledkům: Obecenstvo milovalo především milostnou lyriku, nikoliv epické písně. Byliny nalézáme jen velmi zřídka a jsou vesměs přejaty ze sbírky Čulkovovy. Z toho jest patrno, že bylina nebyla již živým útvarem, že zájem o ni byl vyvolán teprve studiem národopisným, jež upozornilo na její veliký význam vědecký a estetický. Historických písní jest mnohem více, jsou vzaty z dob Ivana Hrozného, Petra Velikého, mimo to najdeme dosti písní kozáckych a vojenských o událostech 18. stol. atd. Četně zastoupeny jsou též písně umělých básníků cd Sumarokova až k Merzljakovu a Cyganovu, zejména byly oblíbeny „romance" ve slohu 18. věku. Obsahují tedy pěsenniky směsici lidové a umělé literatury — zjev, který nesmíme vysvětlovati nevědomostí vydavatelů, nýbrž jejich snahou podati obecenstvu vše, co je právě zajímalo. — Od let třicátých mění se ráz pěsenniků podstatně: nejsou již určeny pro inteligencí, nýbrž pro lid. Množství zpěvníků dokazuje, že lidová píseň žila i ve vyšších kruzích dílem jako bytové podání, s nímž se společnost dlouho nemohla rozloučiti, dílem jako text pro nápěv buď lidový nebo upravený. Studium časopisů, almanachů a vědeckých publikací přesvědčuje, že záhy se projevil i zájem vědecký. V časopisech 18. a prvních dvou desítiletí 19. stol. najdeme sice četné rozpravy o lidové poesii, ale texty se uvádějí většinou jen ve formě citátů. Teprve ve třetím desítiletí objevují se texty hojněji, bývají opatřovány poznámkami, mluví se o nutnosti zapisovati lidovou tradici a v té době najdeme i první zmínky o lidové poesií slovanské, o nálezech Hankových, o sbírce Šafaříkově, srbských písních atd., pod vlivem filhellenského nadšení množí se ukázky poesie novořecké, Walter Scott budí zájem o skotské tradice atd.

Obsáhlý materiál z memoirů, hudebních žurnálů, zpěvníků, almanachů a statí časopiseckých dosvědčuje, že v ruské inteligencí zájem o lidovou poesii byl dědictvím staré, moskevské doby, že se udržoval po celé 18. stol. a není tedy ohlasem evropského romantismu. Trubicyn polemisuje na str. 180 n, s názorem prof. Zamotina, který vliv Herderův (v tom je zahrnuto í působení tragedií Shakespearových a básní Ossíanových) zdůrazňuje. Shakespeare byl — jak T. ukazuje — znám v ruském písemnictví teprve od 80. let 18. stol. a z ruských hudebníků a vydavatelů sbírek lidových písní, jedině Lvov snad mohl znáti německou literaturu. — Myslím, že rozpor mezi názorem autorovým a stanoviskem prof. Zamotina není tak zásadní, jak se na první pohled zdá. Ovšem, fakt, že lidová poesie byla u ruské inteligence 18. a počátkem 19. stol. velmi oblíbena, Trubicyn prokázal. (Srovn. L—4. kap.) Běží jen o to, j а к se inteligence dívala na písně, které