tak ráda slýchala a sama zpívala! A tu myslím není pochybnosti, že teprve Herder, německý romantismus a české hnutí slavistické dalo ruským theoretikům správné historické měřítko, žé je naučilo posuzovati lidovou poesii nezávisle na racionalistických theoriích poetických. Stejně jest ijisto, že na vývoj ruské folkloristiky měli tito činitelé vliv nepopiratelný, což ukazuje ostatně i chronologie. Trubicyn sám poznamenává v závěru své práce (str. 572), že teprve v letech čtyřicátých počíná se vědecké studium Hdových tradic, systematické sbírání a hodnocení materiálu.

V umělé literatuře období, jež T. analysuje, pronikaly správné názory na lidovou poesii velmi zvolna. Příčiny jsou na snadě, neboť klassicismus dal ruskému písemnictví první úplnou literární theorií, určoval dogmaticky vztah ke všem předmětům uměleckého tvoření, přinášel soubor hotových uměleckých forem: proto jeho vliv na ruskou literaturu, jez tehdy neměla tradice, byl tak hluboký. T. vykonal velmi záslužnou práci podav (kap. 5.) výstižný rozbor několika nej-známějších kompendií, podle nichž jejich autoři přednášeli na universitách o „krásných uměních".

Boileau, Batteux, Marmontel a j. jsou pramenem všech těchto „theorií o krásných uměních", poetik a rhetorik, v nichž jen zřídka proniká svobodnější, životnější názor umělecký, nespoutaný estetickými dogmaty. Theoretikové, kteří na uměleckém díle cenili především přísnou pravidelnost a vytříbenost formy, musili přirozeně pohlíželi s opovržením na starou, drsnou a ■ nepravidelnou epiku. Ačkoliv tedy nechybělo hlasů, oceňujících správněji hodnotu lidových tradic (Čulkov, Karamzin), lze říci, že 19. stol. přejalo od 18. neotřesenou víru ve správnost pseudoklassických theorií a s nimi í názor, že lidová píseň nepatří do literatury, že stojí na stejném stupni, jako méněcenná díla „zábavného slohu", na př. burleskní fraška atd. Látky z lidového života se dovolovaly, ale „literární" vkus žádal, aby byly zpracovány ve formě pastorály, idylly nebo eklogy a zejména bylo nutno varovati se realistického pojetí látky: pastýř nesměl se podobati mužíkovi.

Co se formy a pojetí týče, není tedy počátkem 19. stol. pokroku, naproti tomu lze konstatovati rozšíření oblasti látkové, třebaže literatura dlouho ještě nemůže se vybaviti z šablonovíté koncepce. Tehdy počíná také působiti německá literatura, nejen Spiess a Vul-pius, nýbrž zejména Goethe, Schiller a z anglické literatury hlavně Ossian (кар. VI.).

Nemohu zde sledovati podrobně pragmatické líčení autorovo, omezím se jen ještě na stručnou zmínku o sedmé, poslední kapitole jeho knihy. Zkoumá především vliv kritických theorií romantických na ruskou literaturu, uznává jejich propaedeutický význam, ale varuje před přeceňováním. Pojem romantické poesie byl kritice namnoze nejasný a boj proti klassicísmu vzplanul teprve tehdy, když romantická poesie ruská již existovala. Pronikavěji než theorie působili tvůrčí umělci především Byron a Walter Scott, záhy však také mladistvá díla Puškinova. Valnou část sedmé kapitoly věnoval autor rozboru bojů o „národní" literaturu: Shrnuje jasně vývody předních kritiků, Nadeždína a Bělinského, charakterísuje zajímavě básnickou praxi Puškinovu, Gogolovu, Kolcovovu a celé řady méně významných spisovatelů, v závěru pak oceňuje národopisnou práci třicátých let.