míne j me dále, že maloruský repertoire pěsenniků byl chudý a jednotvárný, že varianty komolené rušivým vlivem velikoruského prostředí přecházely z knihy do knihy, že také první vydavatelé maloruských písní jako Maksimovič (ve vydání z r. 1827) a W. z Oleska přebírali z pěsenniků, neboť přímých, z úst lidu vzatých zápisů přibývalo pomalu. Překážky byly vskutku nepřekonatelné a proto také jakost ma-loruského výboru nejde na vrub Čelakovského; nebylo z čeho vybí-rati, vydavatel musil vzíti za vděk sporou zásobou několika přístupných pramenů.

V listech Čelakovského zužitkovaných prof. Jakubcem v jeho obsáhlé monografií3) můžeme sledovati téměř krok za krokem vývoj Slov. nár. písní- Zájem o slovanské lidové písně byl tehdy u nás i na Slovensku živý, tak na př. píše Šafařík Palackému již r. 1817: „Národní naše písně, Blahoslaveni se mnou zdělené, mě co den čerstvou radostí zaněcují. К dokonalejšímu jejich zpytování musím Polskou sbírku (v Varš. 1778 a násl.) pak Ruskou a Srbskou, z nichž teď žádné v rukou nemám s nimi srovnati."4) Čelakovský je předešel. Ovšem když r. 1819 počal sbírati „hláholy národa prvotního" měl patrně na -mysli především písně české. V Linci počal se (r- 1820) učiti ruštině, poznal písně slovinské, tam četl Herderovy Stimmen der Völker a soudě, že i v této sbírce „slovanské písně ty nejpěknější" vyzývá přítele Kama-rýta, aby dále shledával.

Rozhodl se uspořádatí výbor slovanské lidové poesie a konečně r. 1822 odhaluje příteli tajemství, proč „tak dychtil po těch národních písních", ohlašuje vydání a záhy na to podává jíž rozdělení. Podle tohoto plánu měla 3, kniha prvního svazku obsahovati písně ruské a „malorossijské".5) ,Prvních bude počet asi 20, druhých asi 5'.°)

(Ve skutečnosti však „Ruské, malcruské, srbské a vindícké písně" vyplnily 2. knihu prvního svazku. Ruských jest 26 — mimo báseň Níemcewiczcvu—maloruských 5.) V žertovném dopise, jímž provázel zaslání 1- svazečku Ant. Markovi, bezděky odhalil svůj tehdejší názor

0 Ukrajině a její lidové poesii: ,S radostí si připomínám, jak jsem opět táhna zpátkem к černému moří, pod stínem rozkvétajících ves-níčných lip pľaskám mladých kozaček se díval, a s hrajícím na balalajku, fousatým ruským troubadourem na svou harfu přizvukoval".7) Tu vidíme jasně ono idyllické pojetí Ukrajiny, které tehdy převládalo

1 v ruské literatuře, Ač soukromý dopis jej zbavoval censurních ohledů, nezmiňuje se Čelakovský ani slovem o tragické minulosti maloru-ské, o strašných bojích, jež zuřily po celá staletí na jíhoruské půdě — Ukrajina je mu šťastnou zemí arkadického klidu a prostých vesnických radostí.

Podnícen úspěchem 1. svazku, připravoval Čelakovský horlivě druhý a věrný přítel Kamarýt pomáhal shledávatí materiál. Tak píše