LITERATURA.

Antti Aarne: Leitfaden der vergleichenden Märchenforschung. (F. F. Communications No. 13.) Hamina 1913 str. 4 + 87.

Znamenitý finský badatel pohádek podává v této knížce vítanou příručku, upravenou zvláště pro začátečníky, kteří se ještě neseznámili důkladněji s tímto vědním oborem.

V první kap. podává spis. stručný přehled různých výkladů o původu pohádek a pričiňuje své kritické poznámky, vesměs případné, proti mínění, že prvotně v dalekém dávnověku byly pouze jednotlivé motivy, ze kterých nahodilým míšením se vytvořily naše pohádky. Naopak zdůrazňuje, že od počátku byly již povídky v u-stálené formě, že vznikly na jistém místě v jisté době. Úkolem vědy jest pak vyšetříti původní formu každé jednotlivé pohádky, doby a místa jejího vzniku. Spis. popírá dále, že by se pohádky daly uváděti do primitivních dob lidstva, než spatřuje v nich důvodně plody dob historických.

Především tvrdí spis. šířily se pohádky ústní cestou, literatuře pak připisuje vliv malý. Jmenovitě neměla významu již před vynalezením tisku.

Velíce nabádavá a nejcennější z celé knížky jest 2. kapitola, ve které pojednáno o změnách, jímž podléhají pohádky a o jich příčinách. Sestavil jich tu několik. Největší změny působila zajisté zapomnětli-vost, ale mimo to působily tu ještě některé jiné psychické momenty, ale ty všechny jsou přece druhotné, spočívající po výtce právě v tom, že původní obsah, rozsah i forma pohádky se zapomínaly. Nelze tedy se spisovatelem shledávati protivu zapomínání v tom, že povídka rozšiřována jinými nenáležitými, cizími látkami (strana 24), aneb různé pohádky byly sloučeny v celek a j. Vyčítají se tu rozmnožování osob, věcí, vlastností a j., přejímání motivů z cizích látek; pozoruhodno jest zlidštění látek původně zvířecích aneb opak (anthropomorphismus — zoomorphismus), někdy též daemonisování látek zvířecích, úlohu zvířat přejímá čert, a též naopak. Dále pozoruje se akklímatisace cizích látek domácímu prostředí, po případě též modernísování zastaralých předmětů neb představ, pojmů.

Ve zvláštní kap. (str. 39. sl.) vykládá spis. geografícko-historickou metodu v pohádkosloví, a o ní promlouvá také ve 4. kap. »technika pohadkoslovi«. Ref. jest sám jejím rozhodným stoupencem, aniž by mohl říci, že se jí přiučil u finských jejích tvůrců. Podle mého mínění nejsou finští učenci Kaarle Krohn a jeho žák Antti Aarne přesně důslední, neboť kladou přespřílišný důraz na jazykovou příbuznost národů a kmenů kulturou svou zcela různých. Nelze přece klásti do jedné řady pohádky Finů, Laponců, Maďarů, Zyrjanců, Votjaků, Ostjaků, Vogulů, Mordvinců, Čeremisů ani pohádky Rumunů do jedné řady s pohádkami ostatních románských národů. Není správno, kladou-li se dohromady verse slovinské, chrvatské a srbské. Nechápu, proč bulharské verse od těchto jsou odloučeny skupinami polskou a ruskými atd. Než podle přísně zeměpisné metody můžeme klásti vedle sebe pouze pohádky určitých zeměpisných a zároveň kultúrnopolitických celků, jihozápadní Evropu, střední Evropu, balkánské země, severovýchod evropský atd. Celkem bez ohledu na jazykovou