Ostrov Ráb a naše podnikavost. Tamže 393—4. Znova v r. XI 1909 na str. 52 a násl., pak samostatně v knížce: »Dalmatsky ostrov R ab« s mapkou a 7 vyobraz, jako 2. vyd. v Praze 1910.

Slovanské s j e z d y r. 1 9 0 8. Sl. Př. XI., 1909, 7 a násl.

Běloruské snahy národní a literární v 1. 1909—10. Sl. Př. XIII., 1911, 217 a násl. Před tím o Bělorusech v Čase 1906, č. 327, 328, 1909 č. 16, 20 a ve Zlaté Praze XXIV., 1907, str. 38. Písně běloruské vydal Černý ve Zbioru, wiad. antrop. kraj. v Krakově, r. 1894. Srovn. Karskij, БЬлоруссы I.

Slovanské látky u Aloise Jiráska. Slov. Př. XIV., 1912, 11 a násl.

Otázka cholmská. Tamže 153 a násl.

Nová kniha o Slovanstvu (o sborníku Slovanstvo). Tamže 226 a n.

Slovanofílství velké polské emigrace 1830—63. Slov. Př. XV. 1913, 25 a násl.

К těmto článkům druží se řada zpráv z celého slovanského světa a referáty o nových slovanských publikacích. Současně referoval Černý i do Národ. Sborníku, jako na př. VI. 1900: 191—2, 192—4; VII. 1901: 185—6, 186, 205. Do Nár. Sbor. napsal též větší článek: »K o v o v é a dřevěné výrobky huculske« VIII. r. 1902, str. 109—117. Zmínky zasluhuje jinak zapadlý, ale nabádavý článek Černého v litomyšlském almanachu »Majales« 1907, 33—36: »Slovanstvi českého studentstv a«.

*

Jubilejní naše stať by nebyla úplná, kdybychom opomenuli Adolfa Černého básníka. Zprvu omezuje se na pouhé překlady z lužickosrbské, polské a srbochorvátske literatury básnické, jež otiskuje pod pravým jménem už ve Slovanském sborníku od r. 1886, překládá do Lužice ze všech českých předních básníků od r. 1887 a pak zejména do Slov. přehledu od r, 1898 (tu vedle vlastního jména užívá už i pseudonymu Jiří Rubín). Samostatně vyšly překlady básní Zejleřo-vých ve Sborníku světové poesie č. 37 v Praze 1894 u Otty, a Čišinského ve Světové knihovně číslo 509, 1906. Z polské literatury vyšly překlady dramat J. Maciejowského: Martin Luba u Šimáčka v Repert. 1899, J. A. Kisielewskeho: Karikatury, tamže 1902; Wl. Perzyňského: Lehkomyslná sestra, tamže 1906 a St. Przybyszewského: Pro štěstí ve Světové knihovně 650, 1908. Po různu v časopisech vyšly i překlady jiné. Ale A. Černý vynikl i jako náš původní básník. Od r. 1894 jal se psáti své lyrické básně do Světozoru pod pseudonymem Jan Rokyta a vydal dosud samostatně deset sbírek. Odkazuji tu na heslo Jan Rokyta v Ott. Slov. Nauč. Doplňky 1908, 2), dále na příručku J. V. Novák—A. Novák 1910, str. 408—9, na článek Jos. Páty v Litomyšlském Obzoru 1909, 23. X. a posledně na feuilleton v Čase ze dne 19. srpna t. r. Srovn. též charakteristiku poesie Rokytový od Vrchlického v »České poesii XIX. věku«, 213. Řadu básní Rokytových přeložil Josip Milakovič do své chorvatské anthologie »Iz slavenskih lugova« (Zagreb 1909, srovn. SL Př. XL, 1910, 281) aJakub Cišinski do Lužice. Proč asi Ad. Černý zvolil za svůj pseudonym jméno známého rodáka lito-myšlského XVI. století, vynikajícího duchovního Jednoty bratrské v Polsku, proslulého svým náboženským posláním u ruského cara Ivana III, Hrozného, je na snadě. Vždyť sám se nazývá starým Husitou. —

*

Dosavadní práce Ad. Černého je jistě velmi obsáhlá a pokud se týče jeho slovanských studií, pevným materiálem práce další. Všichni, kdož chtějí pracovati na prospěch věcné slovanské vzájemnosti kulturní, naleznou u Ad. Černého dobrého poučení. Zvláště jeho studie lužickosrbské staly se východiskem mnohých článků toho oboru. Vytkl to jíž Edv. Jelínek ve své příležitostné črtě ve Světozoru 1894 (přeloženo do Lužice A. Mukou 1896, 25—6) a Lužičané vždy ochotně a s hrdostí to přiznávají (Srvn. na př. za mnohé projevy slova v Lužici 1908, str. 401) Vytkl jsem to rovněž ve svých článcích o Lužických Srbech v Litomyšlském obzoru 1910 od 5. XI, ve Vlčkově Osvětě 1911, 33 a n. atd. i ve všech svých přednáškách, jež jsem konal po Čechách. V intencích Ad. Černého ustaven i českolužický spolek »Adolf Černý v Praze«. Adolf Černý a Lužičtí Srbové toť